Monology a dialogy
Hledáte-li vhodné monology či dialogy pro divadelní soutěže, pro předvedení před tou či onou komisí nebo jen tak pro svou vlastní potřebu, zde máte některé volně k dispozici.
Dostal jsem pár dotazů, kdo ten či onen monolog nebo dialog napsal a z jaké je to hry. Vězte tedy, že autorem všech textů zde uvedených jsem já a většinou nejsou přiřazeny k žádné hře.
(Výjimkou je Dialog Apoleny a Leony, který je z Ducháčků, a Monolog Marie patřící k divadelní hře Pán Karneval. Ta zde není vyvěšená z jednoduchého důvodu - psal jsem ji rukou v roce 1994, dodnes leží v šuplíku a čeká na přepis do počítače. Snad se někdy dočká...)
Před lety, když jsem byl ještě součástí Divadelní společnosti Miroslava Dědice, účastnili se někteří členové souboru soutěží monologů a dialogů, jenže najít nějaký nový a neotřelý text byl kumšt, takže jsem je začal psát sám. Jsou to proto sirotci, kteří se nemohou opřít o skálopevnou hruď své vlastní hry, nicméně mají-li schopnost samostatného života, ať si ho užívají na plné pecky.
Nebo apoň na poloplné pecičky,
Lumír Kubátko
Monology a dialogy
(Věra přiběhne na jeviště, schoulí se do kouta, mlčí. Přibíhá Tomáš)
Tomáš:
(Rozhlíží se, vidí Věru, jde k ní, podává jí ruku) Pojď...
Věra:
Nejdu. Já už tam...
—————
Apolena:
Bývalá milenka Viléma Záduchy, nyní nejvyššího šéfa Duchrady na ústřickém hřbitově. Záducha ji odvrhl a ona, plná nenávisti, teď osnuje plány na zničení Záduchy i jeho nové milenky. Průbojná, bez skrupulí.
Leona:
Současná milenka...
—————
Na jeviště prudce vyběhne, spíš jako by ho tam někdo hodil. I když je slušně oblečen, košili má celou rozdrbanou a je rozcuchaný. Klopýtne a upadne)
Au! Dej si na mě pozor! (Bezmocně hrozí směrem do zákulisí. Vstane, ruce v pěst) Chceš...
—————
Dost!
Já nechci!
Já nechci ...
Viděla jsem dítě.
Malého klučinu, který měl zablácená kolena, na tváři samý šrám,
ale byl šťastný.
Smál se slunci, které nad ním vytvářelo paprsky naděje,
smál se...
—————
(Pomalu přichází, sklesle, hlava skloněná. Zastaví se, pomalu sevře ruce v pěst, posadí se do tureckého posedu, pořád jako by byl duchem nepřítomen. Za chvíli několikrát udeří pěstí do země. I to dělá pomalu, nepřítomně) Kňučí, a štěká, a vyje ... já už tu mrchu nesnesu....
—————
(Vejde na jeviště. Je zjevně rozčilená, přechází sem a tam, je na ní vidět, že každou chvíli vybuchne)
(Zastaví se, mluví přiškrceným hlasem plným zlosti) To ti nedaruju.
Zaměří pohled na někoho v hledišti, sejde do hlediště, s...
—————
(Vyjde na jeviště, rozčileně, v ruce drží dvě vařečky, poklepává jimi o sebe) Dáreček... dáreček...
(Sejde z jeviště, jde podél diváků na konec hlediště) Lindičko, máš dvacet, to se ti bude hodit... (V zadní části hlediště se zastaví) Já nejsem žádná...
—————
(Vychází ze zákulisí, mobil přitisknutý u ucha) Jo ... aha ... no jo ... nepovídej, vážně? On je takový ... aha ... to snad není pravda ... to bych do něho neřekla ... nikdy ... to musela být náhoda ... ale ne, žádná nehoda, nikdo ho nepřejel... ne, není přejetý, kdes to zase vzala...
—————
