Jak kulturně vyznat lásku?

11.03.2014 00:02

          

Televize to rozpitvává skoro v každém filmu, knihovny jsou zavaleny knihami, kde se o tom píše, časopisy to rozebírají na každé druhé straně. Co? Seznámení, lásku, sex, rozchody – jednoduše vztahy. Víme, že udržet vztah je umění hodné obdivu, že každý vztah je tak trošku divadlo a že dlouhodobý vztah na dálku už není díky internetu hudbou budoucnosti. Ale víme, jak a kde své vyvolené vyznat lásku?

           

Mládí to má jednoduché

Jsem-li mladý, mám to v zásadě jednoduché. Pošlu to své kočce třeba esemeskou a nebo v rámci zábavy brnknu do rádia a řeknu to pro jistotu všem. Je mi totiž jasné, že i když ta moje zrovna neposlouchá, někdo jí to určitě řekne a pak teprve začne ten pravý láskyplný tanec. „On mi vyznal lásku v rádiu!“

 

Pravda, poblíž nesmí být kamarádka, která odpoví, že ten její jí vyznal lásku v televizi a nebo svůj vzkaz propašoval do nějakého filmu, kde se jako komparsista mihnul v kratičkém záběru z muzea. Díky své zarostlé hrudi tam hrál exponát zázračně zachovalý ze starověku. Do soutěže s tak populárním umělcem se jde rozhodně velmi těžce.

 

Jak má lásku vyznat střední věk?

A právě muzeum je nejvhodnějším slovem na přechod od bujarého mládí do středního věku. Řekněme, že už nejsem úplně mladý a chtěl bych lásku vyznat přece jen o chloupek kulturněji než posláním své povedené fotografie – pardon, MMS – na partnerčin mobil. Nejsem už úplně nejmladší, zatím ale ještě nejsem historická památka patřící do již zmíněného muzea, případně na výstavu pravěkých dinosaurů. Jak mám zrovna já své (druhé, třetí, čtvrté či páté) vyvolené důstojně vyznat lásku?

 

Riziková příroda

Pokud jsem ekologicky založen, můžu na to jít třeba od lesa. Zajdu do knihovny, půjčím si pár knih, v příslušné literatuře nastuduji vše potřebné a poté svou milou odhodlaně zatáhnu do přírody. V hustém lese ji ohromím nově nabytými encyklopedickými znalostmi o každém lístku na každém stromě (i na jehličnatém), na paloučku roztáhnu deku, pokleknu – a pak už mohu pouze doufat, že má vyvolená není moc choulostivá, protože soutěž o to, kdo ji nejvíce zaujme, v tu chvíli začnou s převahou vyhrávat místní mravenci.

 

Nepříliš úspěšný pokus. A když už jsme se vypravili mimo město, co takhle tam ještě chvíli zůstat? Galerie, výstaviště, knihovny, kina či divadla můžeme navštívit i později, ty nám neutečou. Teď se vypravíme prozkoumat třeba některé historické památky.

 

Středověk jen pro otrlé

Představme si prostředí středověkého zámku nebo hradu. Může být něco romantičtějšího než hrad plný brnění nebo zámek plný obrazů?  Je večer, bílá paní na hradbách škodolibě předvádí tanec nesmělého pacholka, hudbu zajišťuje nešťastný baryton bezhlavého rytíře a já klečím na nádvoří a mačkám ze sebe slova lásky. Mám-li příslušně upravené střevo, mohou ze mě vypadnout i slova podobná básni.

 

Co když však nejsem poeta a pojem jedna báseň si představuji pouze jako spojení lahodného piva a voňavého bůčku? Pak nezbývá nic jiného než zapomenout na hrady, opustit i úvahy o zámcích a vrátit se zpět do jeskyní.

 

Zpátky do jeskyní!

A proč vlastně ne? Už jste někdo zkusili vyznat lásku v krápníkové jeskyni ve chvíli, kdy studená voda kape vám na hlavu a vaši milované za blůzku? To musí být úžasné, hlavně když s sebou nemáte náhradní oblečení a příslušná jeskyně je daleko od civilizace. V tu chvíli totiž nastávají okamžiky plné zábavy, ale ne pro vás. Vy jste právě ze soutěže o ruku své vyvolené díky nepovedené jeskynní kulturní akci vypadli.

 

Na slovíčko s výtvarným uměním

Pryč z jeskyní, je tam zima, a rychle zpět do civilizace. Ač nejsem žádný poeta a nepíšu ani dopisy, natož básně, možná mi něco říká pojem výtvarné umění. Svou milou tedy mohu zavést do nejbližší galerie a bude-li se divit, proč v tom divadle nejsou žádná sedadla, nenápadně jí mohu naznačit, že divadlo nebo kino opravdu, ale opravdu není totéž co výstava obrazů. Dotknu-li se pak ovšem několika slovy Mony Lisy, milovaná ihned vytáhne fotografii kozy Lízy od nich ze vsi. Prohodím-li několik slov o známé Poslední večeři, milá se urazí, že ji zakazuji jídlo a jakmile se slovíčkem otřu o Nahou Máju, sekne mě milá deštníkem – prý nejsem schopen myslet na nic jiného než na to jedno – a zdrhne. Takže láska znovu není vyznána – a celá galerie nabitá výtvarným uměním se náhle mění na výstaviště mých proher. Debakl.

 

Vznešenost hrdé architektury

Co mě může zachránit? Třeba architektura! Umění není jen tak zvítězit, umění je zvítězit s grácií, a je něco vznešenějšího než hrdá architektura starobylých památek? Zahrabu se tedy do časopisů o architektuře a už za několik týdnů jsem připraven na extra tanec okolo barokních kostelů, secesních vil a funkcionalistických domů. Jenže ani tato má kulturní akce se nesetkává s valnou odezvou, protože má láska nadšeně zajásá, pouze když vejde do chrámů dnešní jednotvárné architektury – do nekonečných hypermarketů.

 

Poslední záchrana

Jsem na dně. Ohlédnu-li se za výstavou svých neúspěchů, zhrozím se, kde všude jsem byl a co všechno nezabralo. A to jsem se svou milou ani nepokusil zatáhnout do kina na nějaký hezký film, uprostřed plného sálu se láska vyznává špatně. Asi mi nezbývá nic jiného než uvelebit se doma na pohovce, pustit si televizi, rádio nebo plyn a po snězení druhých brambůrků a třetích arašídů jen tak prohodit: „…tě mam rád, hele.“ Pak je skoro jisté, že má kulturně velmi vyspělá láska s tvářičkou podobnou rozmazané fotografii Barbíny přivře oči a jakmile polkne poslední sousto, odpoví: „Já tebe taky, brouku…“

 

Ovšem pokud nepomůže ani to, zbývá mi už pouze literatura o vášni, rubriky v časopisech o vztazích,  hudba plná emocí - a k tomu má bezbřehá fantazie.

 

I samotáři mohou být přece spokojeni.