Z možné knížky Jarní pohádky - na každý den jeden příběh

1.4. Jak prvník Hugo zachránil malou sůvičku


Každý měsíc má svého malého prvníka. Jsou to malé bytosti podobné skřítkům, každý je jiný, každý má jiný úkol a každý prožívá jiná dobrodružství.

Duben má svého prvníka Huga. Je to prvník městský, bytůstka, která pomáhá každému, kdo se ocitne v nesnázích. Zrovna včera třeba Hugo pomohl výtahu, který zapomněl, k čemu slouží. Poradil a zmizel. Tak to prvníci dělají.

Ten den se prvník Hugo procházel okolo chodníku, tak, aby ho lidé nezahlédli. Koček ani psů se nebál, ti by mu nikdy neublížili, protože mnohokrát pomohl některým jejich psím nebo kočičím kamarádům a to není jen tak, to se nezapomíná. Bál se spíše cyklistů nebo aut, protože kdyby na něj něco vjelo, bylo by po něm.

Odněkud uslyšel vystrašené kňourání. Bylo to tichounké, nikdo jiný by to vůbec neuslyšel, ale prvníci mají báječný sluch. „Kdopak to tady kňourá?“ řekl si pro sebe Hugo. „A kdepak asi je?“

Otočil se doprava, otočil se doleva a zjistil, že kňourání přichází od nedalekých popelnic. Vylekal se. Co když někdo leží v odpadcích a nemůže ven? Rychle se rozběhl a za chvíli už byl u nich. Zastavil se, rozhlédl se okolo sebe a oddechl si. Původce toho kňourání totiž neležel v odpadcích, ale kousek vedle.

„Kdopak jsi?“ řekl prvník Hugo udiveně a přistoupil k malému stvoření. Bylo sice větší než on, to zase ano, ale být větší než prvník není vůbec žádný problém.

„Já jsem sůvička Erika,“ řeklo tiše to stvoření, „a moc se bojím!“

„Jak ses tady dostala, sůvičko?“ zeptal se Hugo.

„To já vůbec nevím!“ řekla smutně sůvička. „Spala jsem na větvi u nás v lese, najednou mě někdo popadnul, strčil do něčeho tmavého, pak to se mnou dlouho házelo a najednou jsem spadla přímo tady! Achich ach, bouchla jsem se do křídla a teď mě to bolí!“

„Aha.“ Prvník Hugo pokýval svou malou hlavičkou. Sůvičku Eriku asi někdo v lese chytil, šoupnul do pytle a vezl do města, jenže pytel se rozvázal a sůvička z něj vypadla tady přímo k popelnicím. „Musíme rychle pryč!“ řekl prvník rozhodně. „A hlavně opatrně!“

Jenže jak to udělat, když byli uprostřed města a všude okolo chodily zástupy lidí a jezdila spousta aut? Prvník Hugo dovedl sůvičku k nedalekému živému plotu, tam se mezi hustým křovím přece jen mohli lépe schovat, ale dál se jít neodvážil. „Počkáme na večer,“ řekl, „až bude tma, něco vymyslíme!“

Jenže nevymyslel nic. Den už byl dávno pryč, večer kráčel dál minutu za minutou, a prvník Hugo pořád nevěděl, jak dostane malou sůvičku Eriku zpátky do lesa. Vzdychal, smutně se koukal na oblohu a pořád nemohl na nic přijít. Náhle se ale zarazil.

„Copak to tam nahoře vidím?“ řekl. Sůvička se rovněž podívala na oblohu osvícenou množstvím městských světel a vylekaně řekla: „To je asi krkavec, ty znám, ale bojím se jich!“

„Ale já ne!“ vykřikl radostně Hugo. „Krkavci jsou mí kamarádi, seznámila nás má sestřička prvnička Prácička! Haló, krkavče, halo, tady jsme!“ Prvník Hugo začal na krkavce volat hlasem, který neslyší nikdo z lidí, ale který slyší každý, koho prvník zrovna osloví. Krkavec Huga opravdu uslyšel a za chvíli už přistál vedle živého plotu.

„Copak chceš, kamarráde?“ zeptal se.

„Mám prosbu, kamaráde krkavče,“ řekl Hugo. „Mohl bys prosím tady sůvičku Eriku odnést zpátky do jejího lesa?“

Krkavec se podíval na Eriku, které hned stydlivě sklopila oči, a řekl: „Dobřře dobřře, není prroblém. Jen se mě nesmí bát!“

„Já se bojím,“ pípla Erika, „já se opravdu moc bojím...“

„Nemusíš mít strach,“ prohlásil krkavec. „Tady Hugo je prríma kamarrád, jeho sestřřička Prrácička je zase prríma kamarrádka, a kamarrádům já rrád pomůžu. Nasedni si a letíme!“

Sůvička nešťastně řekla: „To nepůjde! Já mám opravdu veliký strach!“

Hugo přistoupil k třesoucí se chůvičce blíž a pohladil ji po peří. „To nevadí, že máš strach, ten má někdy každý, ale když ho zvládneš, tak ti pak bude úplně úžasně! Opravdu, a hlavně se dostaneš zpátky domů!“

Sůvička Erika popotáhla, nejistě se na Huga podívala, pak náhle opatrně přikývla, roztáhla svá bolavá křídla a za okamžik přistála na krkavcově hřbetě. „Už se skoro nebojím!“ řekla tiše roztřeseným hláskem. „Já to zvládnu, opravdu!“

„Výborně!“ vykřikl radostně Hugo. „Jsi báječná a moc statečná sůvička, opravdu! Musím tě moc pochválit, protože jsi překonala svůj strach z krkavců a to není málo, to jen tak někdo nedokáže!“

Sůvička se zatetelila radostí nad tou chválou, krkavec se mírně usmál, rozloučil se s Hugem a pak i se sůvičkou Erikou na zádech odletěl do lesa, odkud sůvička pocházela. Hugo jim zamával, chvíli se za nimi díval, pak jim zamával ještě jednou a šel dál, aby zase pomohl někomu, kdo jeho pomoc zrovna potřebuje.