Monolog Marie

Dost!

Já nechci!

Já nechci ...

 

Viděla jsem dítě.

Malého klučinu, který měl zablácená kolena, na tváři samý šrám,

ale byl šťastný.

Smál se slunci, které nad ním vytvářelo paprsky naděje,

smál se horám, za kterými každý den to slunce ztrácel,

smál se pavoukům, že spřádají své nekonečné sítě,

smál se tmě, kterou neviděl, když usínal,

smál se mlze, kterou viděl, když se probouzel,

smál se všemu s radostí svých krátkých let.

Smál se a pořád se smál.

 

A já mu věřila.

 

Pak se mi ztratil, byl pryč, a já mu přestala věřit.

Ten kluk se smál mému já, on se mi vysmíval, on nebyl šťastný, on byl ... krutý ... krutý ... Proč?

 

A já, já chtěla žít a milovat,

chtěla jsem dokázat sobě a všem,

že v sobě nosím naději,

že v sobě nosím radost,

že v sobě nosím život.

 

Nedokázala jsem nic.

Nic.

Dokázala jsem jen všechno ztratit. Ztratit ... ztratit ... mám strach!

Mám strach, mám strašný strach, bojím se, já se bojím ...

 

JÁ NECHCI!!

Mám strach ze sebe. Já nejsem já, já jsem někdo jiný, někdo cizí, sobecký, bezcitný ... Neznám se. Neznám sama sebe a přitom jsem si myslela, že znám všechny kolem, že jim rozumím, že je chápu. Nechápu nic. Blázne, ty hloupý naivní blázne, mají před tebou padnout na kolena? Mají klečet a mít tě rádi, být šťastní, že tě mají? Ne, ne, to ne, to přece ne ...!

 

Ne...

 

Na kolena jsem padla já. A já, já se ptám - kdo vlastně jsem?

Co tady hledám?

Proč jste mi darovali život, když já teď nevím, co s ním?

 

Já přece byla šťastná, ale já to neviděla, já to poznala až potom, až jsem ztratila štěstí.

A lásku.

A radost.

Já měla vše a chtěla jsem víc. A teď? Co mám teď?

Ani sebe, ani vás, nikoho.

Odpusťte mi, prosím ... Prosím!

 

Nechtěla jsem nikomu ublížit.

 

Jednou mi jedna žena předpověděla šťastnou budoucnost. Dvě zdravé děti, muže, který nás bude milovat, a dlouhý věk, šťastný, krásný život.

A já jí uvěřila.

Já jí uvěřila, i když jsem to zapírala

Sama sobě jsem zapírala víru ve vlastní štěstí.

 

Chtěla jsem tomu věřit. Zoufale jsem chtěla uvěřit vlastnímu štěstí, dvěma zdravým dětem, muži, který nás bude milovat, lásce, i když je krutá a bezohledná, lásce, která tě zaplní celou, celičkou, zahltí tebe i tvůj stín, polyká tě víc a víc a tobě je krásně, jsi šťastná a věříš, věříš svým snům, jsi fantazie, ty sama jsi fantazie, vnímáš a nevnímáš, jsi, JSI!

 

A pak najednou nic.

 

Kdo uvěřil jednou, ten neztrácí víru.

Já ji ztratila.

Kde jsem?

Kdo jsem?

Co jsem?

 

Já jsem možná jen fantazie.

 

Autorem monologu je Lumír Kubátko. Je z divadelní hry Pán Karneval.

Komentářer k Monologu Marie

Dotaz

Claudia Matysková | 09.02.2014

Nebudu jiná a mám stejný dotaz... Jedná se o monolog nějaké hry ? nebo kdo je autorem ? Děkuji za odpověď Claudia.Matys@seznam.cz

dotaz

Anča | 03.01.2014

Taky bych se chtěla zeptat jestli je to z nějake divadelní hry a popořípadě autor . potřebuju to na talentové zkoušky . když tak pište na ajulka1998@seznam.cz

Dotaz

Ester | 25.12.2013

Z jaké to je divadelní hry ? A kdo je autorem? Potřebuji k přímačkám na konzervatoř. Předem děkuji za odpověď.
ester.stranska@gmail.com

A

Tereza | 23.12.2013

Prosím Vás také o autora tohoto monologu, potřebovala bych na JAMU :) Zahradnikova.Tereza@seznam.cz, děkuji

otázka

pavla | 12.12.2013

chci se zeptat na to same z jake hry to jemuzete mi to napsat na meail pavla7377@seznam.cz. Děkuji

otázka

NJ | 10.12.2013

Mám tentýž dotaz jestli je to z nějaké hry, mám dělat zkoušky na konzervatoř a bylo by dobré kdybych to nějak i uvedla.Napište kdytak do emailu NataliJurkova143@seznam.cz Předem děkuji Jurková

Dotaz

Aneta | 27.08.2013

Mám stejnou otázku... je to z divadelní hry.?? :))
Když tak mi napište aniitka.k(zavináč)seznam.cz
Díky :)

Dotaz

B | 20.08.2013

To jsou autorské monology, nebo je to z nějaké hry?
Předem díky za odpověď.

<< 1 | 2

Přidat nový příspěvek