Monolog Sáry + dva bonusy na stejné téma

(Vychází ze zákulisí, mobil přitisknutý u ucha) Jo ... aha ... no jo ... nepovídej, vážně? On je takový ... aha ... to snad není pravda ... to bych do něho neřekla ... nikdy ... to musela být náhoda ... ale ne, žádná nehoda, nikdo ho nepřejel... ne, není přejetý, kdes to zase vzala ... jo ... jo ... to je fakt... (zarazí se) Cože? Zopakuj to ještě jednou! Jak jsi to říkala? Papír ... papír snese všechno? Vážně? ... Jo? ... Fakt snese úplně všechno?  Neděláš si srandu? To se mi nezdá, kór dneska, v takové době ... ale jo, věřím ti, nebuď taková urážlivá, to víš, že ti věřím, ale že by papír snesl všechno ... (Dá si mobil dál od ucha, jako by z něj vycházel příliš velký řev, odkloní na chvíli hlavu, pak ho zase vrátí zpět) Dobře, už ti úplně věřím. Úplně, hele, jak moc, vidíš? (Opisuje rukama veliký kruh) Tak moc ti věřím, až mě z toho ruky bolí. (Uvědomí si, že ji osoba v telefonu nemůže vidět ani slyšet, polohlasně) Stejně houby slyšíš, tak co. (Dá si mobil zpátky k uchu) Jo, jsem tady, neutekla jsem, neboj se.  Hele, už jsi to někdy vyzkoušela? ... No co asi ... jestli papír snese všechno, o tom se bavím ... tak vyzkoušela ... aha ... a funguje to ... ale ne, nedělám si blázny, dneska si dělám na večeři topinky ... vážně ne ... proč se rozčiluješ ... proč se ... halo? Halo...Halo! ...

(Vypne telefon) Zrušila hovor. Jen tak. Ona si klidně zruší hovor a ještě mě obviní, že z ní dělám blbce. Csss ... její problém. (Začíná si ta dvě slova vyzpěvovat) Její problém ... její problém ... její ... pam pam, param ...

(Přestane, zamyslí se) Tak papír snese všechno. Zajímavé.Kdo by to řekl. Papír ... (Začne se rozhlížet po scéně) Vyzkoušíme to. Já tě vyzkouším, papíre, jenom tě musím najít. (Prohledává scénu, může zajít i mezi diváky, dívat se pod sedadla a tak dál, mluví vždy postupně na různých místech, kde hledá) Tady nejsi ... tady taky ne ... tady to je blbost, tady by ses utopil ... (kašle) fuj, kdy jsem naposledy uklízela, to není prach, to je dynamit ... tady je tma, mít tak ještě svítilnu, to by bylo hej, ale to by si ji musel někdo napřed koupit, že ano, dívenko spanilá ... (chvíli změní hlas) ano prosím, to bych si ji musela koupit, já se hluboce omlouvám ... (vyděšeně vykřikne, musí to být opravdu pronikavý výkřik) Aaaa! (Až za chvíli zjistíme důvod) Tam je pavouk! Tam! (Potom mluví nesměle, jako by si uvědomila, že to přehnala, a přitom pomalu ustupuje někde úplně jinde) Ale takový maličký ... On to se mnou myslí dobře ... viď, pavoučku, že to se mnou myslíš dobře, já vím, já to vím ...

(Ztratí se v zákulisí, odtud uslyšíme její výkřik) Tady jsi! Mám tě, potvoro, přede mnou se nebudeš schovávat, to ne! (Vyjde na scénu, v ruce drží karton tvrdého papíru) Vítězství, našla jsem tu potvoru!! (Zvedne ho nad hlavu, jako by měla v rukou vítězný věnec) Mám! (Snaží se mluvit pateticky) Přijela jsem do cíle první, a za to děkuji vám, věrným divákům, kteří jste stáli u trati a povzbuzovali mě jeď, šlapej, holka, nevzdávej se, jeď ... a já jela, šlapala, šlapala ... (zcela náhle, bez přechodu, spustí ruce, které stále držela nad hlavou, s kartonem papíru v ruce ukáže mezi diváky a mluví zcela jiným tónem) Kdo to řekl? Já to slyšela, mezi vámi proběhla šlapka! Běžela od pusy k puse a ani se nezadýchala ... Omyl, vážení, cyklistické potřeby jsou za rohem. Tady je soukromý byt.

(Rozhlíží se, jako by něco hledala, a přitom pomalu mluví) Tady je soukromý byt. Tady  se bude stěhovat, ale já ještě nevím co, já ještě ... vím, vidím, tady je to ... (Přistoupí k židli na scéně a opatrně o ni opře karton papíru) Tak. A teď se starej, chlapče. Prý sneseš všechno, takže já bych potřebovala, abys tu židli snesl dolů do přízemí. (Tleskne) Do toho! Pojď za mnou. (Odchází směrem k zákulisí, těsně před odchodem se obrátí) Hlavně opatrně, ať ji nerozbiješ. To je starožitnost, ještě po dědečkovi, víš? (Zarazí se) Co je? Tobě se nechce?

(Vrací se zpátky k židli, rozčileně) Tak to ne. Tohle jsme si nedomluvili. Jsi papír? Jsi. Máš snést všechno? Máš. Tak pracuj, pracuj, jedeme, do toho, do toho ... nic. Tobě se nechce, viď?  Nebo je v tom něco jiného? A jó, už vím, pán se naštval! No tak promiň, že jsem ti řekla potvoro, já to tak nemyslela, já měla jenom radost, že už tě mám ... (Vemlouvavě) Jsi ten nejhodnější papír na světě a být s tebou na jednom místě je prostě úžasné. Úžasné ... Stačí? Mohlo by, teď zase ty. Jsi na řadě, chlapče. Do toho, nestyď se. Já ti pomůžu. Sednu si vedle tebe a budu ti psychicky pomáhat. Hele, jdu na to.

(Usedne se zkříženýma nohama poblíž židle, ruce na tváři, a předstírá vysoké soustředění. Zavírá oči a za chvíli začne polohlasně pomalu mluvit, jakoby v transu) Uchop židli, kartóne, a nes. Jdi, jen jdi. Já se za týden stěhuji a nechci platit stěhováky. Jdi, jen jdi. Na chodbě si dej pozor, je tam kluzká podlaha. Jdi, jen jdi. Na schodech musíš opatrně, jinak se přizabiješ. Jdi, jen jdi.

(Spustí ruce, otevírá pomalu oči, jako by se probouzela) Jsi jednička, kartóne, jsi nejlepší. (Podívá se na židli) Zase nic? Ty nejsi jednička, ty jsi obyčejný lenivý papír! Recyklovaný! (Prudce vstane a začne židli i papír obcházet jako indián válečnou kořist) Ty máš štěstí, že v ruce nemám zapalovač, už bys tu nebyl. (Vemlouvavě) Papírku, papírečku, zkus to, háky ti půjčím, i svačinku ti dám, žízeň tvou ukojím, jen se pohni ... (Rozčileně) Hýbej se, potvoro, nebo si tě nastrouhám k večeři!

Nic. S ním to ani nehne. (Pokrčí rameny, vezme papír do ruky) Tak, chlapče, a teď ještě někoho vytočíme. (Vytáhne mobil, karton si přichytí zuby, aby nespadl, vyťuká číslo a čeká, karton stále drží částečně v zubech) Hauo ... Ahou, tady ue ... (pustí karton ze zubů, mluví už normálně) Už mi rozumíš? Výborně. Takže ne. ... (Mluví spokojeně, vesele) Cože? Říkám takže ne a myslím tím papír, milá zlatá. Papír! Takový ten, co má snášet všechno, ale nesnese nic... (Během mluvení pomalu odchází k zákulisí) Jo, on je strašně nesnášenlivý, holubičko ... ale já ho ještě vyzkouším ... chci si udělat topinky s vajíčkama, tak uvidíme, co všechno ještě snese ... nebo nesnese ... (Odejde do zákulisí)

 

Autorem monologu je Lumír Kubátko. Není z žádné hry.

 

Bonus první - písňový text na stejné téma

 

Pepa a Papír

Lenivý Pepíček četl si v tramvaji,

pak s hrůzou v panenkách obrátil list.

Oni se zbláznili, takové kraviny,

svým očím nevěřím, kdo to má číst.

 

Soused po pravici usmál se vědoucně,

vážený příteli, nedivte se.

Už naši předkové dávno to věděli,

že papír v pohodě všechno snese.

 

Ref:

Nedivme se, papír snese,

co si kdo vymyslí a ještě víc.

Nedivme se, všechno snese

každý cár papíru, rub nebo líc.

 

Když tohle Pepíček v hlavě si obrátil,

zajásal, zavýskal, povyskočil.

Do domu přilétl, po schodech vylétl,

po prvním papíru doma skočil.

 

Musím se stěhovat a ty mi pomůžeš,

to bílé křesílko odnes dolů.

Sám bych to nezvládl, teď je to jinačí,

když jsme dva, lehce to zvládnem spolu.

 

Ref:

Nedivme se, papír...

 

Papír se nehýbal, ani když Pepíček

žadonil, podplácel, zval ho na flám.

Dostaneš svačinku, tady máš pivečko,

neštvi mě, nebo tě do sběru dám.

 

Nakonec Pepíček zhroutil se psychicky

dal papír do kamen, aby byl hyc.

A z toho vyplývá, vážení přátelé,

papír je padavka, nesnese nic.

 

Ref:

Nedivme se, papír...

 

 

Bonus druhý - fejeton, rovněž na stejné téma

Papír snese všechno

                 Pln spravedlivého rozhořčení jsem odložil časopis. ,,To jsou ale krávoviny, vždyť se to nedá číst," prohlásil jsem znechuceně a vrazil časopis do tašky. Spolupasažér vedle na sedadle se na mě smířlivě podíval. ,,Že se vůbec vzrušujete, já se vám divím," pravil. ,,Vždyť přece víte, že papír snese všechno."

                Z autobusu jsem vystoupil hluboce zamyšlen. Papír snese všechno? Spolupasažér mě poněkud přeceňoval, když prohlásil, že to přece vím. Naopak, já to vůbec nevěděl. Tedy až do této chvíle. Co všechno se člověk v autobuse nedoví... Ale jsem rád, že už mám konečně jasno. Chlapík mi to řekl doslova na poslední chvíli. Aspoň ušetřím. Přišel jsem domů a hned jsem obvolal několik známých, kteří ke mě měli zítra přijít. Poděkoval jsem jim za snahu a hned jsem je ubezpečil, že to zvládnu i bez nich. Jeden jako druhý přijali mou omluvu kladně. Nedivím se jim  - stěhování není zrovna nejoblíbenější zábava.

                Další den ráno zatroubil pod okny náklaďáček. ,,Kde jste, šefe?" zavolal zespodu šofér. ,,Já myslel, že už to budete mít nachystané!" Přijel brzy, právě jsem snídal. Rychle jsem vyskočil od stolu a začal hledat nějaký pořádný papír. ,,Moment, hned to bude!" odpověděl jsem otevřenému oknu. ,,Jen co najdu jeden papír!"

                Šofér dole zabručel něco o kancelářských, kteří se bez kouska papíru neobejdou ani doma, ale to už jsem našel pořádnou átrojku. Kartón, tvrdý jaksepatří. Přistavil jsem ho ke skříni a otevřel mu dveře do chodby. ,,Dělej," poručil jsem. ,,Dole už čekají."

                Papír se ani nepohnul. Jak je to možné? Spolupasažér v autobuse přece říkal, že papír snese všechno. Všechno, to podle mého skromného úsudku znamená i skříně po dědečkovi a postel po pratetě, o obyčejných židlích ani nemluvě. Uznávám, že včera večer před spaním mě přepadly jisté pochybnosti, ale chlap by mi přece nelhal. Ne, háček bude někde jinde.

                Vyklonil jsem se z okna a kývl na šoféra. ,,Nevíte, jak se povzbuzuje papír?" zeptal jsem se odhodlaně, protože pánové od stěhováků musejí mít ve stěhování přehled, to dá rozum. Takže řidič bude určitě vědět, jak přimět papír k činnosti.

                Řidič se dole zakuckal a nechal si mou otázku pro jistotu ještě jednou zopakovat. Nepochodil jsem ani napodruhé, on to chtěl ještě jednou. Když už jsem mu svou jednoduchou otázku opakoval poosmnácté a začal ho konečně zasvěcovat do bližších podrobností, řidič se najednou složil. Smíchy.

                Uraženě jsem odstoupil od okna a začal promlouvat do duše kartonové átrojce. Přece to všechno nebudu odnášet sám! Hovořil jsem k ní vlídně, hovořil jsem k ní rozčileně, hovořil jsem k ní laskavě, hovořil jsem k ní povýšeně. Átrojka nezabrala ani jednou. Pořád se klidně opírala o skříň a tiše se na mě usmívala záhybem, který jsem chvíli předtím vyrobil svými nervózními prsty.

                Nakonec jsem rezignoval a začal nábytek vynášet sám. Papír snese všechno, pěkná pohádka. Kdyby mi aspoň trošku pomohl a popadl tu skříň z druhé strany, hák mu půjčím, i svačinu mu dám, jeho žízeň ukojím, ale on se ani nehne. Civí, mlčí, leží. Mám poslední šanci. Možná se nade mnou smiluje šofér.

                Nesmiluje, protože tam už není. Ani on, ani jeho náklaďáček. Nevím, kde oba odjeli. Možná má šofér doma poslušnější snášející papír. A možná také ne. Možná že je všechno jinak. Úplně jinak.

                Co když jsem si spolupasažérova slova špatně vyložil? Co když... Odhodil jsem hák a vyrazil nahoru za papírem. Možná že mi opravdu snese všechno, co budu chtít.

                Třeba vajíčka.

 

 

 

Komentáře

Datum: 01.01.2017

Vložil: L

Titulek: dotaz

Z jaké hry to je a kdo je autorem prosím???

Datum: 22.01.2015

Vložil: Lucka

Titulek: dotaz

Z jaké hry to je a kdo je autorem prosím nutně potřebuji na konzervatoř :)!!!!!!

Přidat nový příspěvek