Monolog Vítka

(Pomalu přichází, sklesle, hlava skloněná. Zastaví se, pomalu sevře ruce v pěst, posadí se do tureckého posedu, pořád jako by byl duchem nepřítomen. Za chvíli několikrát udeří pěstí do země. I to dělá pomalu, nepřítomně) Kňučí, a štěká, a vyje ... já už tu mrchu nesnesu.

 

Nevšímej si ho, prosím tě, to je můj pes, on ti neublíží.

(Teď zoufale a nahlas) Ty jsi zabila mého psa!

 

On ti nic neudělal, on byl hodný, a ty jsi .... ty ... (Zlobně, do pokleku, znovu udeří pěstí o zem, vstane)

 

Ležel tam, jako kus pařezu, a ty ... To byl můj pes, hodný byl, a vycvičený ... aport! Savo, aport!

 

A potom tam ležel, musel jsem ho odnést, on byl vořech a přitom byl takový těžký, víš...

 

Ležel tam a já tam viděl tebe, jak tam ležíš, jako kus pařezu, a jsi těžká, jako

on ... (Jeho výraz se mění, začíná si něco představovat, začíná se i usmívat, nejdříve zlostně, poté už normálněji)

 

Savo? Savo, kde jsi?

 

Savo, no tak, Savo ...

 

(Zadívá se do místa, kde předtím seděl) Savo, tady jsi ...Fuj! Savo, fuj! Co to ... co to máš, Savo? (Jde blíž) Kuš, pse, nečurej po paničce! ... Po paničce? (Naklání hlavu, prohlíží si NĚCO) Já ti nevím, Savo, dneska nosí dlouhé vlasy každý puberťák ... akorát  že tady tohleto má vlasy jak ten smeták, co máme doma ... houby smeták, jak se tomu potvorstvu říká ...jo, mop to je, Savo, mop!

 

Správně, mop to je. Ale tohle ne, Savo, tohle není mop, tohle je panička, vždyť to má sukni ... (Natahuje krk) Pěkná sukně, pěkná ...

 

(Klekne si, přiloží ucho skoro až k podlaze)  Tiše, Savo, poslouchám. Haló, je tam někdo, slyšíte mě? (Zvedne hlavu) Panička je mrtvá. Takže ji neotravuj, hele, nebo nedostaneš ňamu.  ...Fuj, potvoro, neolizuj paničku, to se může? Viděl jsi někdy mě, abych já paničku olizoval? Dobře, dobře, nemusíš odpovídat, máš pravdu, olizoval. Pssst!

 

(Znovu se nakloní k podlaze, poslouchá) Ty pse jeden, ono to dýchá! Savo, čmuchej telefonní budku! No tak, čmuchej, zobák k zemi a jedem ... Cože? Jo tak, promiň, ty nemáš zobák, já se hluboce omlouvám, ty máš vlastně čumák, to je takový ten čumící nos. Zobák, nos na zobání, čumák, nos na dívání, děkuji, pukrle. (Tře si nos a jen lehce, jako by pro sebe, naznačuje pukrle)

 

Hele, pse, tak se to dělá. (Klekne na čtyři, chvíli předvádí čmuchání) Vidíš to, jak se čmuchá telefonní budka, vidíš, jak to tvůj páníček pěkně umí? (Přestává si všímat místa, kde leží údajná žena, sedne si do tureckého posedu) Vidíš. Jiní ještě lozili po stromech a já už lozil po čtyřech. Ale ne po čtyřech stromech, po čtyřech těch, jak se to ... (Zadívá se na místo, kde má ležet žena) Savo, ona se hýbe! Tu budku, rychle!

 

Jen běž, hledej.

 

(Nakloní se nad místem, kde má ležet žena) Paní ... Madame, spíte? ...Slečno, budíček! (Předvádí, že s ní třepe) Vstávat! (Vsune pod ni ruku, přizvedne ji, znovu s ní zatřepe) Ženská, proberte se, no tak, dělejte... (Zvedne jí víčko) Hele, ona má modré oči! (Zvedne druhé víčko) Tohle je zelené zase. Ona je vícebarevná!

 

(Upustí ji zpět na zem)  Au. Nebolelo to? Promiň, já to pomalu neumím. (Zvedá jí víčka, tentokrát obě najednou) Ukaž ty oči? Nojo, zelená a modrá. Ženská, ty vypadáš jak pokažený semafor po bouračce. (Prohlédne si ji celou) A taky seš tak nakřivo.

 

(Rovná ji, aby lépe ležela a mumlá si pod nosem) ...se neumíš upravit, podívej se, jak vypadáš, límeček nakřivo, rukávy pokrčené, blůzka celá rozfrfňaná,, no, podívej se na ty punčochy ... (Zarazí se a pak výrazně vyčítavým tónem) Kde máš boty? Ty normálně nemáš boty! Savo! Savo, pojď sem, to musíš vidět, ta ženská nemá žádné boty!

 

(Vstane, s přehnaným gestem a přehnanou hlasitostí) Boty nemá, boty!

 

(Změna atmosféry)

 

(Postaví se přesně do míst, kde má údajná žena ležet a najednou mluví smutně až nešťastně) Savo, ona je bosá. Já bych jí půjčil své boty, ale já žádné nemám, podívej, já mám jen holé nohy. (Ukazuje obuté nohy) Já bych jí půjčil košili, kdybych měl, a boty, boty, boty ... (Šlape dokola přesně v místech, kde údajná žena leží) Ale ona nic nechce, Savo, ona chce jen tebe, a tebe já nedám, já tě nikomu nedám, ty jsi můj, ty jsi jenom můj ...!

 

(Sedne si na zem, sezuje si boty a drží je v rukou) Podívej, Savo, tady jsou boty. Tobě jsou velké, já už to zkoušel, ale to nevadí. Já ti je dám, jestli je budeš chtít. (Vstane) Možná se mi vrátíš ... (Jde kousek směrem k obecenstvu, napřáhne před sebe ruky s botami, chvíli je drží a dívá se beze slova před sebe. Pak se obrátí a mlčky zkroušeně odejde)

 

Autorem monologu je Lumír Kubátko. Není z žádné hry.

Komentáře k Monologu Vítka

Datum: 21.09.2016

Vložil: Anonyˇ

Titulek: Uzasnej

Uzasnej monolog

Přidat nový příspěvek