S Neptunem na pivo (I.) - Abstinent na horách

Abstinentova cesta za poznáním bývá trnitá, vede přes hory a přes moře až samotnému Neptunovi, ale výsledek stojí za to. Lehce bláznivý příběh na pokračování.

 Vyšel jsem na zápraží a blaženě se protáhl. Hory, vy krásné hory! Objal jsem vlahým pohledem ty nádherné skalní masívy, ty úchvatné štíty tyčící se až k samému nebi a zvolal jsem: „Dobré ráno, hory!“

„Co tu řveš?“ Za mými zády se objevil Béďa Karásek, průvodce a hlava naší výpravy, a znechuceně se zašklebil. „Hulákáš jak na lesy,“ prohlásil a s chutí si odplivl.

Vidíte, vlastně jsem vám ještě neprozradil, jak jsem se tady ocitl. To bylo tak. Jednoho dne si mě zavolal šéf a povídá: „Rybičko, abyste viděl, že u nás v úřadě umíme ocenit obětavou práci, rozhodl jsem se vyslat vás na tématický zájezd do hor.“ Tak pravil můj milovaný šéf. Setřel jsem slzu dojetí, srovnal si neposlušné brejličky a pohnutě jsem mu poděkoval. Šéf se usmál a blahosklonně pokynul rukou: „Dobrý, Rybička, dobrý. Doufám, že se vám na horách bude líbit.“

Ano, je tu krásně. Do horské chaty jsme dorazili včera večer pod vedením protřelého horského vlka Bédi Karáska. Ubytovali jsme se, povečeřeli jsme a pak Béďa s vinným grogem v ruce slavnostně zahájil tématický zájezd. Protože alkoholickým radovánkám neholduji, odebral jsem se záhy na lože, abych byl ráno čerstvý - inu jako rybička.

 Teď tedy stál Béďa Karásek za mnou a zíval na celé kolo. Ještě mě upozornil, abych se v devět hodin dostavil k našemu autobusu, protože jinak prý přijdu o nádhernou projížďku, na kterou se všichni nesmírně těší, potom se naposledy protáhl a odešel zpátky do chaty. Zůstal jsem na nároží znovu sám. Co dělat? Pokochal jsem se tedy ještě jednou pohledem na jiskřivý opar vznášející se nad velebným skalstvem a vrátil se zpět do svého pokoje.

S úderem deváté hodiny jsem vkročil do přeplněného autobusu. Usadil jsem se na předním sedadle přímo proti čelnímu oknu a operativně jsem zjistil, kolik zájemců se v našem autobuse sešlo. Jednoduché počty, byli jsme dva. Já a řidič.

„Kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se šoféra nesměle.

 „Chrápou,“ odpověděl nevrle a vyhodil oknem vajgl. Mlčky jsem sklonil hlavu a přemítal, jak je možné, že ostatní účastníci zájezdu dali přednost obligátní posteli před uchvacující krásou hor. Nepřišel jsem na nic a tak jsem se znovu otázal řidiče, zdalipak už pojedeme. Ten bodrý muž se na mě zhnuseně podíval a já před jeho pohledem znovu sklopil své dioptrie.

 Po hodině marného čekání jsem šoférovi přes clonu cigaretového kouře navrhl, aby mě alespoň provezl nejbližším okolím. Řidič se krátce zamyslel, potom prohlásil, že kšeft je kšeft, nastartoval bujný stroj a vyjel.

 V životě bych neuvěřil, že autobus dokáže vyvinout takovou rychlost. Do první zatáčky vjel šofér s bravurou prvoformulového jezdce a pravděpodobně si vůbec nevšiml, že jsem se v té chvíli ocitl na podlaze autobusu. „Dobrý, co?“ křikl a uháněl dál. Pokusil jsem se zvednout, ovšem druhá zatáčka mnou mrštila znovu o zem. Po chvíli marného snažení jsem usoudil, že koneckonců i výhled z podlahy autobusu nemusí být k zahození, a rezignoval jsem. Zaklínil jsem se na podlaze mezi sedadla a sledoval oblaka, jak plují po horské obloze. Nic víc jsem totiž neviděl.

 Leč marně jsem se utěšoval nadějí, že v této lehce nepříjemné poloze dožiji ve zdraví konce projížďky. „Stopařka!“ křikl najednou šofér a šlápl na brzdy. Hvízd! Brzdy zakvičely a já zakvičel spolu s nimi, protože jsem nohami málem prorazil přední stěnu autobusu.

Autobus zastavil, dveře se otevřely a dovnitř vstoupila dáma úctyhodných tvarů. Teď nemluvím o hrudi, protože ta, ač určitě ne malá, zdaleka nedosahovala proporcí pasu oné osoby. Dáma měla na hlavě klobouk, který mi svým interesantním vzhledem připomínal kastrol říznutý mexickým sombrerem, kolem krku měla omotánu obrovskou pestrobarevnou šálu, která ani zdaleka nevypadala jako onen proslulý liščí ohon, a oblečena byla do šatů, které mi asi ne náhodou připomínaly mohutné fortuchy a suknice řízných českých selek.

 Kdyby oči dokázaly vylézt z důlku, tak ty mé už jsou dávno venku.

 Pokračování příště