S Neptunem na pivo (II.) - Když se dáma svléká

Když dáma svléká sukni, brejle plachtí vzduchem a s autobusem to hází... Lehce bláznivý příběh na pokračování.

 Jistý Rybička se vydal na tematický zájezd do hor. Jako jediný pasažér se nechává vozit autobusem po horách. Jízda probíhá celkem klidně, dokud řidič nezastaví podivné stopařce.

 „Je tu volno?“ zeptala se dunivým basem dáma a rozhlédla se po prázdném autobuse. Když jí řidič horlivě přikývl, způsobně mě překročila a usadila se na sedadle, kde jsem předtím trůnil já. Využil jsem chvíle, kdy autobus stál a potácivě jsem se zvedl.

 

„Co je na tý zemi tak pěknýho, mladej,“ zeptala se mě zvědavě dáma. Koktavě jsem odpověděl, že hledám zavírací špendlík, který mi před chvílí spadl. „Copak, padají ti kalhoty?“ zabasovala dáma a dunivě se rozesmála. Zrudl jsem a poté jsem důrazně její dedukci odmítl. Řekl jsem, že mé kalhoty nepadají nikdy, neb je mám vždy v pořádku, a sedl si na vedlejší sedadlo. Asi na dvě sekundy, protože dáma mě chytila za paži a rázně mě usadila vedle sebe. „Ve dvou se to líp táhne,“ prohlásila a vysmrkala se do kapesníku ne menšího než malé prostěradlo.

 „Páni a dámy, držte si klobouky, jedeme do kopce!“ Šofér nastartoval stroj a šlápl na plyn. Chlapče, rychle se něčeho chytni, protože létající Rybička v autobuse - to už tady jednou bylo. Čeho se člověk mé útlé úřednické neduživé postavy může zachytit, aby znovu neplachtil vzduchem? Rozhlížím se a přemítám. Už to mám! Zábradlí přede mnou, u vstupních schůdků, to je to pravé ořechové.

 Dáma zpozorovala mé oči klouzající zadumaně po autobuse a zeptala se, jestli mi uletěly včely. Než jsem mohl odpovědět, vmísil se do naší rozmluvy řidič.

 „Co vy tak samotinká, slečinko?“ zeptal se dámy a obdařil ji dlouhým něžným pohledem. Že zrovna provádí autobus klikatými horskými serpentinami, to mu zdá se vůbec nevadilo. Mimochodem, pokud by se snad někomu zdály zvláštní dlouhé něžné pohledy vrhané na neznámou dámu kamionových rozměrů - šoférovy tělesné rozměry byly podobně bytelné, ne-li ještě větší. To jen na okraj.

 „Jedu na pivo, šéfe,“ zaburácela dáma a odfrkla si. „Tady v našich končinách se tam jináč nedostanu.“

 Šofér se rozzářil a následující zatáčku řízl slabou stovkou. „To máme stejnou cestu,“ zaradoval se a uchváceně sledoval, jak dáma s přehledem zachytila mou maličkost, která v té chvíli odstartovala ze sedadla jak namydlený blesk, a usadila ji zpátky. „To víte, mladej je z města, nemá hory v těle,“ zazubil se řidič a zapálil si. Ta nepatrná hloupůstka, že přitom na chvíli pustil volant, ho zdá se nijak nezajímala.

 Lapil jsem brejle, které plachtily vzduchem kousek přede mnou a usadil je zpátky na nos. „Dobrej,“ pochválila mě dáma, když uviděla mou střelhbitou reakci, a dál se věnovala rozhovoru s řidičem: „Šéfe, vy děláte objížďku okolo světa?“ podivila se upřímně, když viděla směr naší cesty.

 „Ale kdepak, mladej chce vidět hory,“ pokrčil řidič rameny a otřel se elegantně levým bokem autobusu o svodidla nad strmou propastí. „Ale máte recht, slečinko, už mu to stačilo, žejo.“ A jel dál.

 Dáma do mě jemně strčila loktem a přilepila mě na sklo. „Koukej, mladej, teď něco zažiješ,“ pravila a začala si rozepínat šaty. Obešly mě mrákoty; jsem přece slušný úředník! Dáma nedbala mého zděšení a dál zručně rozepínala jeden knoflík za druhým. Všiml jsem si ještě, že řidič už úplně zapomněl na volant a bez hlesu sledoval počínání té milé dámy, a pak jsem se prudce obrátil k oknu. Nemusím taky všechno vidět, že ano.

 Dáma to však zpozorovala a rázně mě obrátila zpátky. „Pomoz mi s tou sukní, hergot,“ zaduněla a jediným trhnutím rozepnula zip. „Jó, já jsem nějakej Ignác, mladej, aby sis nemyslel bůhvíco.“

 V té chvíli se to stalo. Nikým neovládaný autobus vjel do následující zatáčky přímým směrem, rozjařeně pohodil koly a vyřítil se ven z cesty. Tak prudkou reakci nečekala zřejmě ani dáma-Ignác, protože (stejně jako já) vystřelila ze sedadla (při jejím úctyhodném objemu se dá mluvit takřka o zázraku) a přistála vedle mě na čelním skle autobusu. Ten si zatím razil novou, dosud neprobádanou cestu a chudák šofér držel bezmocně v rukou neovladatelný volant.

 Pokračování příště