S Neptunem na pivo (III.) - Zpátky k výčepu!

Kdy vybledne i krása vznešených hor? Když je horská hospoda příšerně daleko... Lehce bláznivý příběh na pokračování.

 Nesmělý Rybička se nechává vozit autobusem po horách. Podivná stopařka se začne svlékat za jízdy a zapříčiní nehodu.

 Ticho. Tma. Ticho a najednou úder. Buchar pravidelně přistával na mé tváři a do uší mi dolehl jakýsi zvuk připomínající rachot hromu. Otevřel jsem oči a spatřil nad sebou tvář cizího chlapa, který do mě neúnavně bušil. „No konečně, mladej,“ zaburácel a já si uvědomil, že ten hlas je mi nesmírně povědomý. Zmateně jsem se posadil. „Bravo, mladej,“ pochválil mě chlap-dáma-Ignác a obrátil se k šoférovi, který stál vedle něj: „Tak co, šefiku, jedem?“

 Šefik nezareagoval a tak se chlap obrátil znovu ke mně: „Já jsem ti říkal, mladej, že budeš koukat.“ Koukal jsem, což o to, ale nepochopil jsem zhola nic. A tak mi chlap vysvětlil, že možnost chytnout autostop má jedině ženská, a tudíž že on, Ignác, se za tu ženskou převléká, aby se vůbec někdy dostal na pivo. „Správný chlapi zastaví,“ řekl a podíval se přitom na šoféra, „a třasořitkové akurát zrychlej, když mě zmerčí v tom hábu. Tak to je.“

 Tak to tedy je. Vylezl jsem z autobusu a znechuceně se rozhlédl po horách, jejichž zář v mých očích nápadně pobledla. Zatím se konečně vzpamatoval i šofér, který se už vzbudil z krásné iluze o pikantním románku s rázovitou horalkou, zapálil si a znaleckým okem zhodnotil naši neutěšenou situaci. „Jsme v háji,“ utrousil a kopl do propíchnuté pneumatiky.

 „Tak to spravte, šéfe,“ poradil mu ochotně Ignác.

 „To bych nesměl nechat náhradní u Béďi Karáska v chajdě,“ kopl šofér do pneumatiky podruhé a podíval se na mě: „ Kdyby se hošánek nechtěl projíždět...“

 Sklopil jsem mlčky oči. Kritika se mi zdála býti oprávněnou, protože nebýt mého ušlechtilého zájmu o horské masívy, nemuseli jsme teď stát s autobusem v kamenné dolině.

 „No nic. Zamkněte ten krám, šéfe, a jde se.“ Ignác se rozhodl, že vezme náš další osud do svých lopat. Pardon, do svých rukou.

 A tak jsme šli. Vyklopýtali jsme nahoru na cestu a pustili se směrem, který nám s přehledem určil Ignác. Po hodině cesty mě přestala zajímat krása okolních hor, po dvou hodinách jsem začal dávat přednost před horami rovinatým nížinám a po třech hodinách jsem proklel svého šéfa, který mě poslal na úchvatný tématický zájezd. Ignác si zatím vesele prozpěvoval a šofér mu mezi kuřáckými pauzami přizvukoval.

 Konečně se za zákrutou vynořila naše horská chata. „Jde se na pivo, mládenci!“ houkl radostně Ignác a i šofér nápadně ožil. V té chvíli jsem měl co dělat, abych s nimi udržel krok.

 Vpadli jsme do výčepu jak velká voda. „Karlíku, hoď tady tři kousky!“ křikl rodák Ignác na výčepního a hrnul se k prázdnému stolu. Béďa Karásek, který spolu s ostatními účastníky zájezdu dělal hostinskému obrat, na nás zamával a zeptal se, jaký byl výlet. „Výbornej,“ odpověděl za nás Ignác a kopnul do sebe první kousek, jak se vzápětí sám vyjádřil.

 I když jsem jinak úplný abstinent, pocítil jsem v té chvíli nesmírnou chuť opít se. Ano, říkám to dobře, chtěl jsem se opít. Vzal jsem tedy půllitr do nezkušených rukou, nadechl jsem se, vydechl, zaklonil hlavu a začal do sebe lít perlivý mok zvaný pivo. V tu ránu lokál ztichl, mouchy přestaly létat, komáři přestali sát a všichni upnuli pozornost na mou maličkost. Cítil jsem se povzbuzen a proto jsem pil hrdinně dál. Ať vidí ostatní výletníci, že nejsem žádná mřínka, jak se o mě s despektem vyjádřil Béďa Karásek.

 S vypětím všech sil jsem dopil a postavil prázdnou sklenici na stůl. Okolí obdivně vydechlo a sálem se rozlehl potlesk. Béďa Karásek se vztyčil za svým stolem, jediným pohybem ruky uklidnil ostatní, ukázal na mě a zvolal: „Konečně patří mezi nás!“

 Ufff...

 Dál si už nepamatuji vůbec nic.

 * * *

 Vyšel jsem na zápraží a blaženě se protáhl. Roviny, vy krásné roviny! Už léta vás obdivuji, protože na vás stojí hospody tak blízko sebe! Kdysi jsem miloval hory, ale to už je dávno. To jsem byl ještě abstinent...

 Pokračování příště