S Neptunem na pivo (IV.) - Jsem imunní, já mám rum...

 Kdo nezavře klapačku, může spolknout racka aneb u moře je krásně. Lehce bláznivý příběh na pokračování.

 Dříve nesmělý abstinent Rybička absolvoval podivnou léčebnou kůru v podobě vysokohorské jízdy, svlékající se stopařky, rozbitého autobusu a strastiplné cesty k horské hospodě. Teď, po čase, přijíždí k moři...

 Opíral jsem se o spásnou palmu a rozdvojeným zrakem pozoroval rozbouřené moře. Vlny se zvedaly někde vysoko k zašedlému nebi, s hukotem se bortily o rozeklaná pobřežní skaliska a mi z toho pohledu začalo být nanic. Takto jsem si svou těžce vysázenou dovolenou nepředstavoval.

 „Och, ty úchvatné moře! Opare sivý, jak tě mám rád!“ Kdo to vedle mě básní pisklavým hláskem podobným komářímu bzučení? A hele, Robertek Nečásek, náš slušný mládeneček. Vzpomínám si, že i já jsem býval tak naivní a nevinný, i já jsem býval uchvácen dálavami a velebnou krásou přírody, taky jsem býval abstinent, dokud mě Béďa Karásek neblahé paměti nenaučil na jednom nepovedeném horském výletě pít...

 „Neřvi mi tu,“ okřikl jsem Robertka a znovu si vzpomněl na Béďu Karáska, patrona mého, který mě zasvětil do všech netušených tajů života viděného rozdvojeným zrakem. I Robertek by potřeboval nějakého rozumného patrona, zdá se mi. Budiž. Stanu se mu dočasným patronem.

 „Není to krásné, pane Rybička? Vážně, nejsou ty lesknoucí se slzy tatíčka Neptuna nádherné?“ básnil dál naivní poeta Robertek a s otevřenou hubou pozoroval moře.

 „Zavři tu klapačku, nebo ti tam vpálí racek,“ uklidnil jsem poetu a nabídl mu krapítko rumu. Ať si cvakne, to mu jen prospěje. Odmítl. Nevychované mládě jménem Robertek Nečásek odmítlo mou upřímnou nabídku! Tak to prrr...

 Vida, jak se časy mění. Ještě před několika týdny jsem byl švorc a dneska si medím u moře. Sázejte, přátelé, kdo nehraje, nevyhraje, ať vždy žije loterie, bez sázení výhry není, sázej všude, doma venku, ať máš plnou peněženku... A kdo sází, ten může vyhrát třeba slaný zájezd za hranice všedních dnů. Jako zrovna já.

 * * *

 Zařvali jsme mohutné hurá, do tváří nám zavál slaný mořský větřík a malá výletní jachta odrazila od pevných břehů. Moře, dnes mírné jako beránek a krotké jako ovečka, nás uchvátilo do svého náručí a odnáší nás daleko do hloubi svých obzorů. Prapodivným huhňavým nářečím nás pozdravil vousatý kapitán; podle mého bystrého úsudku nám popřál šťastnou plavbu a pěknou zábavu.

 Děkujeme, ale o zábavu je myslím postaráno. Já svou zásobu pravého nefalšovaného rumu mám a Robertek zrovna začíná pěkně zelenat. Chlapče, mořská nemoc je svinstvo. Ale já jsem doufám imunní, já mám rum.

 „Servus, Rybička!“ Kolem uší mi hvízdl pronikavý bas a na mé nebohé rameno dopadla mohutná tlapa. Otočil jsem se a překvapením jsem ztratil řeč.

 S prackou na mém rameni se na mě přívětivě šklebil Béďa Karásek.

 Bravo, mám s kým pít! Radostně jsem svého někdejšího průvodce a patrona přivítal a hned jsme si připili na šťastné setkání. O něco později za mnou přišel výrazně vychrtlejší bledý Robertek a zeptal se mě, jestli také míním chytat ryby. Cože, ryby, u vody? Ten chlapec se asi zbláznil.

 Ale ne. Robertek mi vysvětlil, že trochu rozumí kapitánově podivné řeči a že prý každý, kdo má zájem, si může zachytat. „Já bych taky rád, ale já to ještě nezkoušel,“ řekl Robertek nakonec a smutně se zahleděl do třpytivých dálav.

 Chytat ryby? Jasně, jdeme na to! Za chvíli jsem už stál na lodní zádi a se sakrováním se vymotával z vlasce, který se mi jako bič omotal okolo těla. Robertek nalevo se potýkal se stejnými problémy, jen Béďa Karásek napravo už měl nahozeno, zasněně koukal na jiskřivou hladinu a nevnímal naše úpěnlivé prosby.

 Jemu se to chytá, frajerovi, když to umí. Já ten krám v životě neměl v ruce, ale to nesmí Robertek vědět. Přece se v jeho očích nesnížím tak hluboko.

 Konečně jsem se z proklatého vlasce vymotal. Napíchl jsem na háček kus chleba, ať si rybičky pošmáknou, rozpřáhl se a zprudka nahodil. Vlasec hvízdl, nad hlavou mi přeletěla námořnická čepice a kdosi za mnou začal hulákat neznámou řečí. Vousatý kapitán. Rozčileně šátral rukama po své lesknoucí se hlavě a cosi mi nahlas vykládal. „Říká, že jste mu ukradl čepici,“ prozradil mi Robertek a diskrétně nahodil těsně za jachtu.

 Děkuji za překlad, mladý pane, to jsem pochopil taky.

 Pokračování příště