S Neptunem na pivo (IX.) – Už nás pohřbili

Unesl Robertek Neptunovu dceru na břeh? Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Nesmělý Robertek unáší dceru samotného Neptuna  a ten se spolu s Robertkovými přáteli vydává na stíhací podmořskou jízdu.

Jsme na cestě už několik dní a vypadá to s námi bledě. Robertek asi zvyšuje svůj náskok. Neptun zastavuje kdejakého mořského pobudu a ptá se na dvojici uprchlíků. Nikdo nic neví, nikdo nic neviděl. A když už přece, tak je viděli včera, předevčírem...

Neptun zuří a nad mořskou hladinou řádí tajfuny. Včera se mi přímo do hlavy strefil středně velký tranzistorák, který vypadl z některé lodi tam nahoře nad námi. Neptun se zle zamračil, protože technické vymoženosti už nějaký ten pátek nesnáší, ale znuděný Béďa Karásek se rozzářil, popadl černou krabičku do svých lopatovitých rukou a začal ji ladit. V hloubce iks metrů pod mořskou hladinou, prosím.

V duchu jsem si zaťukal na čelo. Bedřichu, začínají se u tebe projevovat příznaky nedostatku vzduchu. Jak může ta černá potvora fungovat v nechutné vodní soli?

Světe div se, černá potvora fungovala. Ozvalo se skřípání, pípání, chrčení, a pak se najednou mořským dnem rozezněla těžká palba. Podmořská obluda zapřažená v našem fungl sto let novém kočáru vylekaně vyrazila dvojnásobnou rychlostí, Neptunovy oči podnikly samým zděšením krátkou naučnou cestu okolo tváře svého majitele a na železném trojzubci, symbolu mořského vládce, začal rašit čtvrtý zub.

Jen my s Bédou Karáskem zůstali docela klidní. Nějaká metalová kapela nás přece nemůže rozházet.

Když decentně třískavá muzika skončila, ozval se posmutnělý ženský hlásek. Právě prý dozněly poslední tóny písně věnované třem tragicky utonulým junákům, chloubě svého národa - falešná slzička, kap - budiž jim moře sladké. Pouze oni zahynuli, zbytek ztroskotaných výletníků byl zanedlouho vyloven. Věnují majitelé ztroskotalé lodi.

Oni to přežili a my ne? To je odporné, já to řeknu!

Druhá falešná slzička, kap, druhá smuteční píseň. Další decibelový nářez přímo od podlahy.

Už nás pochovali.

* * *

Velký Neptun se opíral o dvoumetrovou perlorodku, pokuřoval podmořský doutník a zamračeně se díval na Béďu Karáska, který, po tak dlouhé době strávené nasucho v mokru, dostal nedostižnou žízeň. Perlorodka se totiž nachází kousek pod místem, odkud jsme tehdy vyjeli na báječný mořský výlet, a my pozemšťané, umístění v tuto chvíli přímo vedle ní, propadáme veliké touze po stříbřitém oblázku smáčeném pouze sladkou dešťovou vodou. A ať se propadnu, jestli to není pravda.

Padám!

Béďa předložil Neptunovi jednoduchý plán. Ponechejme zatím náš podmořský koráb jeho osudu a podívejme se na pevninu. Robertek je koneckonců suchozemec, a kdoví, možná Řasenku odvedl tam nahoru, do našich skvělých zájezdních bungalovů.

Neptun byl vrcholně znechucen. Námi, Béďovým plánem a hlavně tím, že on, vládce moří i oceánů, by se měl svou vznešenou nohou dotknout suché země. Lituji, pane Neptun, ale dcera je dcera a svatba bez otcovského požehnání nebývá to pravé ořechové.

Měj se krásně, perlorodko, buď tady hodná a hlídej náš koráb, my jdeme na vzduch. Vzhůru vzhůru...

***

Stojíme s Béďou Karáskem na vyschlém písku, který poznal příliv naposledy před několika hodinami, a mohutně povzbuzujeme Neptuna, aby se osmělil a udělal poslední krok. Krok ze slané vody na suchou zemi. Někde vysoko nad námi se klene Mléčná dráha a hvězdy plné mléka a strdí svítí Neptunovi na cestu.

Ještě že to mléko je tak daleko.

Oceánovládce se konečně mohutně nadechl, zacpal si nos a udělal jediný krok. Jeden jediný krok dopředu. Pane Neptun, jste na suchu.

Pokračování příště