S Neptunem na pivo (V.) – Pozor, Neptun na udici!

Co se může stát, když má zaháknutá ryby vousy a trojzubec?  Lehce bláznivý příběh na pokračování.

 Dříve nesmělý abstinent Rybička se už jako protřelý pijan vydává na projížďku  mořem. Spolu s ještě protřelejším pijanem Béďou Karáskem a se současným nesmělým abstinentem Rybičkou se neprozřetelně pouští do chytání ryb.

 Pustil jsem tedy udici a s pomocí své milované láhve jsem šel kapitána uklidnit. Návnada zabrala skvěle. Kapitán se uklidnil naráz jako zázrakem a na jeden zátah mi vytroubil skoro půl láhve. To ocenil i Béďa Karásek, který v tu chvíli zapomněl na ryby, pustil udici a uctivě zatleskal. Já ne, já neměl k tleskání důvod, mě se jen nad tak krutou ztrátou protočily panenky.

 Do Béďova potlesku zazněl najednou zoufalý Robertkův výkřik: „Udice!“ Béďa přestal tleskat a zašátral po své udici. Marně. Jeho zapůjčený prut právě rychlostí blesku mizel v dáli, tažený některou chamtivou obyvatelkou zdejších zrádných vod.

 Kapitán začal znovu hulákat, což nám Robertek přeložil tak, že prý běduje nad ztrátou cenné udice, Béďa těžce vzdychl, odšpuntoval svou láhev a zkroušeně ji nabídl kapitánovi. I nyní návnada zabrala a kapitán se znovu nenechal zahanbit. Hlouček výletníků, který vedle nás zatím úctyhodně vzrostl, uznale zamručel a já neodolal nutkání s chutí si zatleskat. Sklidil jsem za to děkovný pohled kapitánův a znechucený pohled Béďův.

 „Bere! Lidičky, já mám rybu!“ Nad hladinou se rozlehl vysokofrekvenční řev ne nepodobný lodní siréně vyluzovaný Robertkem Nečáskem a nám se naskytl zajímavý pohled. V úhlu asi sto čtyřicet stupňů od paluby lodi povlával Robertek zaklíněný mezi zábradlím, v roztřesených rukou křečovitě držel udici prohnutou podobně jako on a daleko vpředu se na konci napnutého vlasce vařila voda.

 Duchapřítomný Béďa se na rozdíl ode mně rychle vzpamatoval a přiskočil k vlajícímu rybáři, aby mu s udicí pomohl. Bohužel už na ni nedosáhl, protože Robertek ve chvíli Bedřichova skoku zapištěl a propadl se kamsi do nedozírných hlubin.

 Ale hrdinný Béďa Karásek se nevzdal ani teď; mohutně zařval, roztáhl se do délky tyčky určené pro skok do výšky na tyči a stačil ještě zachytit Robertkovu levou nohu. Velice ovšem podcenil prokletou mořskou rybu, protože ta znovu pořádně zabrala, Béďa v poloze ležícího střelce projel zábradlím jako nůž máslem a na poslední chvíli se patami zachytil úzkých trubek ošlehaných slaným mořem.

 „Rum!“ zařval v mezinárodní řeči holohlavý kapitán a padl v mdlobách k zemi. Já si bleskurychle lokl ze své milované láhve, zbytek mrštil po kapitánovi a posílen na těle i na duchu a povzbuzován spojenými hlasivkami ostatních výletníků jsem uchopil provaz, který se válel kousek vedle. Zázračně zručným způsobem jsem na jednom konci provazu udělal oko (vida, k čemu mi po létech posloužily dávné pionýrské tábory), chytil jsem Béďu za jednu nohu, hodil jsem mu na ni oko a zatáhl. Povedlo se!

 „Hej rup! Hej rup!“ Převzal jsem operativně vedení místo zdevastovaného kapitána a mohutným hlasem začal velet sboru dobrovolníků, kteří se iniciativně chytili lana a ve spršce dunivého nadávání Bédi Karáska a pištivého bědování Roberta Nečáska táhli na palubu předlouhého hada v pořadí Karásek, Nečásek, udice a ryba. Karásek je už konečně zpátky na palubě, Nečásek taky, i udice už pomaloučku prostupuje zábradlí směrem k nám, jen neviditelná ryba se zmítá někde hluboko dole ve své rodné louži a brání se zuby nehty. „Hej rup! Hej rup!“

 Prásk! Napjatá udice se najednou vymrštila, Béďa v jednom klubku s Robertkem vpálil plnou parou mezi sbor dobrovolníků, vlasec vyletěl vysoko vzhůru ...

 ...a na palubu těsně vedle ležícího kapitána dopadl s temným zaduněním železný trojzubec.

 Holohlavý kapitán vyvalil na svého nečekaného železného společníka oči, zdvihl se na loktech, vykřikl něco o Neptunovi a znovu se natáhl na palubu. Sbor dobrovolníků překvapeně vydechl, Béďa Karásek ze sebe se sakrováním odhodil ztumpachovělého Robertka a já dostal málem infarkt. Lidičky, my jsme tahali samotného Neptuna!

 To je bomba. Robertku, ty blbče jeden, cos to udělal... S povzdechem jsem přestal velet a v duchu se mi promítl titulek z černé kroniky zítřejších novin: Výletní jachta zmizela beze stopy v rozbouřených vodách... Urazili jsme samotného Neptuna, vládce moří, a to není jen tak.

 Zachmuřeně jsem se rozhlédl po modré obloze a hledal na obzoru nějaký mráček. Samozřejmě, támhle je. A už roste, zázračnou rychlostí se nad námi začíná rozpínat, obloha tmavne a těžkne...

 Zahřmělo. Odněkud z útrob lodi se na denní světlo vynořil kapitánův zástupce, kterého jsme letmo zahlédli jen na počátku plavby, zhodnotil situaci a vyvolal na palubu všechny své námořníky. Byli dva.

 A obávám se, že byli v podobném stavu, v jakém se teď nachází holohlavý kapitán.

 Pokračování příště