S Neptunem na pivo (VI.) - Usmívejte se, troskotáme!

Když se Neptun zlobí, s mořem není žádná sranda. Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Dříve nesmělý abstinent Rybička se už jako protřelý pijan vydává na projížďku  mořem spolu s ještě protřelejším pijanem Béďou Karáskem a se současným nesmělým abstinentem Rybičkou. Místo ryb však málem uloví Neptuna.

Obloha se už zatím zatáhla celá a na palubu dopadly první kapky deště. A ještě, a víc... Moře se rozbouřilo a naše ubohá kocábka se začala zmítat mezi hrozivými vlnami. Nahoru a dolů, nahoru a dolů... Chytil jsem se prvního stožáru, který byl po ruce, a s uspokojením jsem zjistil, že osobou, která je okolo stožáru obtočená jak chobotnice okolo pomalého potápěče, je Béďa Karásek. Pak znovu mohutně zadul vítr a okolo rukou se mi obtočila chapadla dalšího klíštěte. A hele, Robertek!

Kolem mezitím pobíhali oba námořníci, kteří se nás marně snažili odtrhnout od stožáru a dostat se tak k lanům od jeho plachet. Jen přes mou mrtvolu, pánové! Námořníci zjistili za chvíli marnost svého snažení a vzdali to. Stejně už neměli co tahat. Plachta se totiž odtrhla a zmizela kdesi daleko v rozbouřeném moři.

Přes palubu se jedna za druhou valily mohutné vlny, tříštily se o naše nebohá těla a já z plných plic nadával na celý svět a na Robertka s Béďou zvlášť. Stejně mě v tom virvajzu nemohli slyšet. Oni jsou vinní, oni a nikdo jiný! Kdo to kdy viděl, lovit samotného Neptuna na udičku jako nějakou nedomrlou sladkovodní rybu? Kdo to kdy viděl!

Zapraštění. Náš stožár nevydržel soustředěný nápor spojených sil větru a vln, se strašlivým praskotem pronikajícím nám až do morku kostí se pomalu zřítil, smýkl s námi po vymetené palubě, roztříštil prachmizerné lodní zábradlí a pak se i s námi pomalu ponořil do rozbouřených vln rozběsněného moře.

Vodníčku, chceš mou dušičku? Tůdle!

Oběma rukama křečovitě objímám utržený stožár, jako by to byla ta nejsmyslnější ze všech smyslných dívek, chvílemi se nořím hluboko pod vodu, chvílemi se jako zmáčený prapor třepetám vysoko nad hladinou, lapám po solí prosyceném vzduchu, a zase se nořím, polykám andělíčky a pak je zase vyplivuji a nemyslím vůbec, ale vůbec na nic. Jen na to, že to klíště obtočené okolo mých rukou a Robertek zvané mi už pěkně dlouho pije krev.

Pak se mi před očima mihl železný trojzubec - jeho zasvištění dokonce přehlušilo i nezřízené běsnění vodních živlů - a zabodl se do stožáru těsně nad mou hlavou.

            * * *

Moře si tiše prozpěvuje svou odvěkou písničku, nahoře se klene nádherně modrá obloha a na mírných vlnách skotačivých jako mladé kůzle či jako starý kozel křepčící před povolnou kozou se hebce pohupuje osamocený lodní stožár. A na tom stožáru obkročmo trůní tři promáčení vodníci, kterým voda kape nejen ze šosů. Béďa Karásek, Robertek Nečásek a já, jistý Rybička. A jako nevítaný maják se před námi zabodnutý do stožáru tyčí Neptunův železný trojzubec.

Ještě že ten maják nesvítí a nevrhá na nás proudy paprsků. Proudy vody mi před několika hodinami docela stačily...

Široko daleko kolem nás se rozkládá moře, jen moře a nic než moře. Ale my to přežili, přátelé! Sedíme na stožáru, pomalu pádlujeme rukama a obdivujeme krásu nekonečného moře. „Kdyby to všechno bylo pivo, to by bylo krásné,“ zašeptal Bedřich zasněně. Pak se vzpamatoval a hlasitě prohlásil: „Toho bohdá nebude, aby se český člověk Neptuna lekl!“

Lekat se nemusíme, ale lokat - a to je čistě můj soukromý názor, drahý Bedřichu - lokat bychom už také nemuseli.

Tedy v případě, že je řeč o krásné, průzračné, modravé a pěnivé (hnusné, páchnoucí rybinou, odporné a slané) vodě.

 

Pokračování příště