S Neptunem na pivo (VII.) - Táhne nás to do hlubin!

Dá se přežít potopení až k samotnému Neptunovi? Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Pijan Rybička, pijan Béďa Karásek a abstinent Robertek ztroskotávají na moři, když předtím málem ulovili Neptuna na udici.

Bedřich se zhluboka nadechl, zakuckal se, vyplivl malinkou létající rybu, která se mu dezorientovaně trefila přímo mezi zuby, a zhluboka zanotoval: „Bylo nás tam roku jednoho, jou jou...“

S chutí jsme se k Béďovi přidali, začali strašlivě nesourodým trojhlasem zvesela zpívat o krvelačných lodnících a poctivě jsme přitom pádlovali obouruč. Máme správný směr? Jasně, kdo se vyzná, míří přímo za nosem a musí trefit!

...třetí dostal klackem přes hubu,

čtvrtý přeletěl přes palubu,

pátý narazil na skafandr,

šestému šly zuby na vandr,

a na zádi ohořelý trám,

 a na něm se houpe kapitán...

Upřímně se omlouváme autorům té krásné vražedné písničky, pokud jsme jim upravili text, ale zkuste zpívat písničku přesně slovo od slova chvíli po ztroskotání, mokří, prosolení a navíc žízniví mezi obrovskou spoustou tekutiny k mytí.

Najednou se voda okolo nás začala vířit a my přestali pádlovat i zpívat. Na moři se objevila pěna a vzduch nad námi se začal hemžit rybami všech velikostí a barev, které vyděšeně vyletěly nad hladinu, zamávaly v tom nezvyklém prostředí ploutvemi a znovu spadly střemhlav do moře. Co se děje?

Náš stožár se prudce rozkýval, my byli znovu poctěni mohutnou sprškou důkladně prosolené mořské vody, trojzubec na přídi našeho vratkého plavidla se najednou zablýskl v odlesku odpoledního slunce a svým divokým jasem nás napolo oslepil. „Konec světa!“ zapištěl Robertek, rozmáchl se svými vyhublými pařáty a smetl mě i Béďu ze stožáru přímo do moře. Pak se ve vodě rozplácl i on.

Ponořil jsem se do mořských hlubin, zabublal jsem a zkusil mohutně zapádlovat, abych se dostal zpátky k výšinám. Povedlo se a já se zhluboka nadechl. Je to dobré, jsem zpátky na hladině. Nejsem! Něco mě uchopilo za nohu a začalo tahat dolů.

Pomoc!

Zoufale šátrám okolo sebe a chytám se z jedné strany hromotluka Bédi a z druhé strany střízlíka Robertka. Marně, protože strašlivá síla mě stahuje pořád dál a dál, do temných mořských hlubin. Vypouštím poslední bublinky drahocenného vzduchu, věnuji poslední tichou a pietní vzpomínku mým milovaným českým hospůdkám a smířeně se odevzdávám osudu.

A ten osud mě tahá pořád dolů, a ještě níž, a ještě, hluboko až tam, kde ptáčci nekřičí a pípa nesyčí.

* * *

Tedy, přátelé, mohu vás ubezpečit, že Neptun je veselá kopa. Vysloužil si dokonce i úctu samotného Bédi Karáska, a to už je co říct. Pije totiž jak duha. Hostí nás ve svém království už několik dní a je pořád k neutahání. Béďa už má jazyk na vestě; já už nestíhám dávno a nesmělý Robertek? Darmo mluvit...

Co z něj bude, kluka jednoho nevycválaného! Den to s námi táhl, potom odpadl a od té doby se po celém mořském dně shání po kapce mléka.

Nedá si to vymluvit. Dokonce prohlásil, že v zásadě dává přednost mléku odstředěnému - pokud si matně vzpomínám, to je taková ta zvláštní tekutina, která jen s přemáháním zakrývá fakt, že je skoro průzračná a která, neobsahuje-li zrovna smetí, neobsahuje už nic - ale v nejvyšší nouzi prý vypije i plnotučné.

Kdoví, možná sežene nějakou mořskou krávu.

Ale Béďa brání naši čest hrdinně. Přivalil z nějakého zachovalého vraku soudek pravého českého piva a začíná pomalu Neptunovi zatápět. Do toho, Béďo, do toho! Béďo, do něj! Do-to-ho, do-to-ho, do-to-ho, do-to-ho, do-to-ho, do-to-ho...

Pokračování příště