S Neptunem na pivo (VIII.) – Unesli Řasenku!

Kam zmizela dcera samotného Neptuna? Unesl ji snad nesmělý Robertek? Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Pijana Rybičku, pijana Karáska a abstinenta Robertka k sobě stáhne samotný Neptun a ztroskotávají na moři, když předtím málem ulovili Neptuna na udici.

Vyhráli jsme! Nenapodobitelný Béďa Karásek, bývalý horský, potom mořský a nyní podmořský vlk, bezkonkurenční ozdoba všech oslav, položil vousatého Neptuna, vládce všech moří, pod stůl. Blahopřeji, Béďo... Dojetím jsem až zaslzel, podložil Béďovi, který pod stůl po vyčerpávajícím výkonu padl také, kámen pod hlavu a odešel jsem do terénu, abych našel Nečáska Robertka.

Toho času se nacházím v podmořském království starého Neptuna. V blažené nevědomosti jsem se před pár dny nechal vozit malou výletní jachtou po zdejším moři, pak blbec Robertek ulovil náhodou Neptunův železný trojzubec a už jsme v tom lítali. Neptun seslal na moře strašlivou bouřku a já byl smeten na hladinu mořskou. Naštěstí mě zachránil utržený lodní stožár, kterého jsem se držel jako klíště.

Spolu se mnou se díky stožáru zachránili ještě hromotluk Béďa Karásek, můj dávný známý, který mě kdysi zasvětil do mnohých radostí života pozemského, a nešťastný rybář Robertek Nečásek, nesmělý naivní střízlík a patrně nevyléčitelný abstinent. Už pár dní shání po mořském dnu mléko... Všechny nás stáhl k sobě do hlubin samotný Neptun.

A tak jsme tady. Neptun se ukázal jako galantní hostitel. Když - to už bylo v jeho podmořském sídle - zjistil naši zálibu v ostrých mocích, odpustil nám ten nešťastně ulovený trojzubec a hned nám nabídl sázku. Že prý kdo víc vydrží...

Kdepak, tatíčku Neptune, na českého pivorumaře nemáš. Béďa Karásek se zhostil nečekané reprezentace své rodné vlasti nadmíru úspěšně, po náročném týdenním souboji porazil svého podmořského protivníka na hlavu a přispěl tak ke slávě svého rodného hnízda i v podmořských dálavách. Budiž ti to nikdy nezapomenuto, Bedřichu.

Bloumal jsem mezi rozeklanými skalisky, proplétal se mezi lísavými vodními řasami a hledal malého Robertka. Ptal jsem se každé mořské panny, na kterou jsem cestou narazil, jestli Robertka někde neviděla, ale bylo to marné. Každá se jen omluvně usmála, obludila můj zrak krásnými ňadry, zavířila šupinatým ocasem a odplula pryč. Tak vám hezky děkuji, holky. Moc jste mi nepomohly.

Po několika hodinách jsem vzdal pátrání a vrátil se zpátky do Neptunova sídla. Neptun i Béďa už byli vzhůru; seděli svorně vedle sebe a cpali se rybičkami nakyselo. „Servus,“ pozdravil mě Béďa plnou hubou. „Dej si taky.“

Dal jsem si. Klobouk dolů, rybičky chutnaly skvěle. Koneckonců - já mám ryby rád odjakživa. Asi proto, že se jmenuji Rybička.

A tak jsme jedli a mlčeli. První přerušil ticho starý Neptun: „Překvapili jste mě, chlapci,“ povídá. „Máte dobrý splav a to já oceňuji. Mimochodem - moji nejmladší, Řasenku, už znáte? Ne? Já vás s ní ještě neseznámil?“ Zamyslel se a pak luskl prsty na jednu z mořských panen, které právě proplouvala kolem. Oslovil ji Chaluho a přikázal jí, ať přivede Řasenku. Chaluha sklopila oči, smutně popotáhla a potom pravila: „Vy to ještě nevíte, pane šéf?“

Neptun vyskočil a málem se přitom napíchl na svůj trojzubec: „Co se stalo?“

„Řasenka je prosím fuč...“ Chaluha se šupinami pomalu zavrtávala do země a opatrně šéfovi sdělovala, že jeho milovaná dcera Řasenka odešla do jižních moří. S tím krásným mladým poetou Ro-robírkem... A jéje.

Podívali jsme se s Béďou na sebe na nasucho jsme polkli. A to už je co říct. Zkuste nasucho polknout hluboko pod mořskou hladinou.

Stařešina Neptun zfialověl, zježily se mu vlasy i vousy a pak zařval: „Robírek? Chytit, přivézt, zavřít!“ Když jsem ho mírně upozornil, že to není Robírek, ale Robertek, máchl po mně rozčileně trojzubcem a málem mi vypíchl oko. Pak vyrazil jak střela a zmizel nám za prvním skaliskem.

To je tedy nadělení. Nesmělý blbeček Robertek, který vypadá jak za groš kudla a síly má, že by se ani do tří mravenců nevešla, obloudil mořskou pannu a pak ji unesl! Tedy, upřímně řečeno, to bych do něj neřekl. Začíná mi být skoro sympatický.

Béďa mohutně říhl a zašeptal si: „Je to frajer...“ Pak se podíval na mě a řekl nahlas: „Je to blbec...“ Hm...

Za skaliskem se vynořila nestvůrná podmořská obluda a na malém vozíčku k ní připoutaném trůnil sám velký Neptun. „Nasedat!“ křikl a mávl na nás trojzubcem. Poslechli jsme, poslušně jsme se usadili vedle podmořského vládce a vyrazili jsme na dlouhou stíhací cestu za potřeštěným bláznivým párem.

 

Pokračování příště