S Neptunem na pivo (X.) - Přepadli nás rekreanti!

            Vejde se Neptunova dcera do odtokové trubky? Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Pánové Rybička s Karáskem, kteří přetrumfli samotného Neptuna v pití českého piva, pronásledují spolu s Neptunem nejen po mořském dně dva utečence - mladého Roberta Nečáska a Neptunovu dceru Řasenku.

Vedení se ujal zkušený horský vůdce Béďa Karásek a za chvíli jsme už stáli skrčeni za nejkrajnějším z bungalovů, v místech, kde jsme až donedávna trávili své rekreační kratochvíle. Už pod mořskou hladinou jsem dlouho přemýšlel, proč jsme se s Béďou potkali až na lodi, když jsme obývali tutéž rekreační vesničku. Zjistil jsem to až po konzultaci s Bedřichem. Ve vesničce byly dvě malé hospůdky a každému z nás se zalíbila jiná. Obě sice stály asi tři minuty od sebe, ale znáte to...

Bungalov, u kterého jsme se zastavili, patřil ještě před několika dny právě Robertkovi. Béďa se nahnul k oknu a chvíli si pozorně prohlížel vnitřek. Když zjistil, že si prohlíží jen staženou roletu, s tichým mručením zamířil ke dveřím. My také.

Béďa opatrně stiskl kliku. Nebylo zamčeno. Se vší opatrností otevřel dveře a nakoukl dovnitř. „Pojďte za mnou,“ zašeptal a odvážně vykročil do tmavé místnosti. Klid. Všude bylo ticho a klid.

„Zavři!“ poručil mi tichounce Béďa.

„Provedu!“ To jsem nebyl já, to byl Neptun. Na suchu se viditelně necítil ve své kůži. Zabouchl dveře - hlasitěji už to asi nešlo - a prohlásil: „Za starých časů bývalo na zemském povrchu daleko větší světlo.“

Aby tomu korunovanému pod a vodníkovi dokázal, že není všechno černé, co se netřpytí, rozsvítil Béďa světlo. To se rozlilo do všech koutů bungalovu a Neptun byl nucen uznat, že nás nečekají jen tmavé zítřky.

Bungalov byl zcela prázdný.

„Tady nikdo není,“ oznámil nám Béďa a pro jistotu se podíval pod postel, jestli se tam někde nekrčí uprchlík Nečásek. Neptun mezitím rukou odborně prozkoumal otvor ve dřezu - zajímalo by mě, jestli je Řasenka opravdu tak vlascovitá - ale vytáhl pouze plíšek od piva, který tam někdo omylem spláchl. „To není Řasenka,“ zabručel a odhodil plíšek na zem.

Béďa pokrčil rameny, ještě jednou se rozhlédl a když ani teď nenašel žádného uprchlíka, zhasl světlo a zmáčkl kliku venkovních dveří, abychom mohli jít o dům dál.

Nestalo se vůbec nic, dveře byly zamčeny. Béďa zalomcoval klikou a zaťukal na dveře ramenem. Zase nic. „Který blbec nás tu zamkl!“ zahulákal rozčileně, couvl až dozadu a pod stěnou zaklekl na jedno koleno. Ruce položil na zem souběžně s kolenem a řekl: „Odpočítej mi to, Rybičko.“

Co bych pro Béďu neudělal. „Tři, dva, jedna, start!“

Béďa vyrazil závratnou rychlostí, a to prosím nedopuje. Než se však stihl dotknout svou beraní hlavou chabého dřeva místních dveří, ty se otevřely dokořán, Béďa jimi proletěl a s plnou parádou zaparkoval na palmě, která rostla asi pět metrů před bungalovem.

Chudinka palma, nepřipravená na tento nápor a nepoučená fyzickými kapacitami o zákonu akce a reakce, se rozkymácela a s elegantním rachotem se zřítila. Bohužel na autobus, který byl nešťastně zaparkovaný přímo pod ní. Co vám budu líčit, byl to autobus zakoupený před léty od městské hromadné dopravy.

Už není. Zbyl z něj pouze vesnický hromadný šrot.

Než jsme se já a Neptun stačili pořádně vzpamatovat, nějaký vysokofrekvenční hlásek zacitoval větu odposlechnutou z televizních kriminálek: „Jste obklíčeni, vdejte se!“

Proč bych se měl vdávat? Zatím jsem nedospěl ani k ženění, neb nejsem sadomasochistou. Tak jaképak vdavky? I když - kdyby byl budoucí manžel milionářem...

„Říká se vzdejte, ne vdejte!“ řekl rozčileně někdo tam venku a pokračoval: „Kolega vás vyzval, abyste se vzdali, rozuměli jste?“

„Jasně, šéfe,“ odpověděl jsem slušně a vykoukl ven. Pánové, tady se něco dává zdarma. Proč by tu bylo jinak tolik lidí?

Pokračování příště