S Neptunem na pivo (XII.) – Do klece s nimi!

Jsou to opravdu duchové? Ať rozhodne boží soud! Lehce bláznivý příběh na pokračování.

Pronásledovatelé utečeného Nečáska a Neptunovy dcery Řasenky prozrazeni, výletníci je už poznali.

Béďa, jehož chuťové buňky se už stačily zaktivovat na nejvyšší možnou míru, takový šok málem nepřežil. Uchopil nešťastného človíčka za opasek, zvedl ho asi půl metru nad zem a zasípal: „Já chci pivo, ale bleskem!“

Prásk! Vysoko nad našimi hlavami zahřmělo, tmavou noční oblohu rozčísl mohutný blesk a před Béďou se na zemi objevil orosený půllitr. I s pěnou. Béďa zamlaskal, nechal človíčka napospas zemské přitažlivosti, uchopil půllitr a jedním rychlým tahem zbavil sklenici cenného obsahu.

Obecenstvo užasle zašumělo, Řeháček se zrychleným račím krokem zařadil zpátky do houfu a z bezpečné vzdálenosti zvolal: „Jsou to temné síly, já to říkal hned!“

A jen já jsem si všiml potutelného úsměvu, který se v těch chvílích objevil na Neptunově tváři.

* * *

Je to docela zvláštní, když uvážím můj věk a počet míst, kterými jsem již prošel, ale v dřevěné kleci jsem ještě neseděl. Opravdu toho nelituji, protože jsem právě zjistil, že to není nijak zvlášť pohodlné, ale přesto - co by člověk nedal za novou zkušenost?

Když se nás tam nahoře u bungalovů snažila valná hromádka výletníků v čele s Řeháčkem přesvědčit, že jsme duchové, Béďa se upřímně rozčílil a prohlásil, ať nás tedy vyzkoušejí, palice dubové. Jmenované palice návrh s potěšením přijaly, srazily se dohromady a sám pan Řeháček, samozvaný tiskový mluvčí, ohlásil výsledek.

Prý když jsme zemřeli smrtí utonutím, budeme vyzkoušení pod vodou. Domorodci tu mají jednu dřevěnou klec na žraloky, není velká, pánové, ale pro vás stačí, vy se nějak směstnáte, my ji přineseme a vy si vlezete dovnitř a my vás ponoříme do vody. Budete-li po vynoření živí, tak už jste byli mrtví. A budete-li po vynoření mrtví, tak jste byli živí...

Hezký plán, hezoučký, opravdu. Ale koneckonců se říkává, že sranda musí bejt. Béďa plán horlivě odsouhlasil - on bývá pro každou ptákovinu - mi to bylo srdečně jedno a Neptuna Béďa nenápadně přemluvil.

A tak jsme se ocitli v kleci.

Všichni tři sedíme na rozlehlém voru a vzduch mezi námi a ostatním světem je rozdělen mřížemi z bytelného dřeva. Řeháček, který se pomocí zmanipulovaného lidového hlasování stal vykonatelem vodního soudu, sedí na druhé straně mříží a čeká, až nějaký obětavec přinese pádla a bidlo. Protože jsme na voru, funkci bidla bych pochopil. S pádly je to poněkud horší, ale budiž.

Pádla i bidlo jsou konečně na palubě a pan Řeháček se chystá na první odpich.

„Zadrž, osobo.“

Řeháček se zarazil a podíval se na Béďu Karáska, autora předchozích slov. „Něco je špatně?“ zeptal se zaraženě.

„To bych řekl, že špatně,“ potvrdil Béďa jeho domněnku. „Říká ti něco pojem poslední přání?“

Řeháček zpozorněl. „Omyl, na žádné poslední přání nemáte nárok, vás nečeká poprava, vás čeká soud!“

Bedřich zfialověl a skrz mříže propíchl Řeháčka očima: „ My nemáme nárok? Nás čeká soud? Soud...“ V této chvíli Bedřichův hlas zněžněl, zlámal se do jemných poloh a Béďa zasněně zopakoval: „Soud...soudek...soudeček...“ Vzpamatoval se a znovu Řeháčka napíchl na své oči: „Bez posledního přání nebude žádné potápění. Howgh!“

„Nelze, při soudu se přání neplní!“ pokusil se Řeháček odporovat, netuše ani, jak hlubokou pravdu potvrzenou zástupy právoplatně odsouzených právě vyslovil. „Nelze!“

Béďa pokrčil rameny: „Pane Neptun, balíme krám. Jdeme?“ Neptun, vyrušený z hlubokého zamyšlení, jen nepřítomně přikývl. Béďa se znovu obrátil na Řeháčka: „Žádný soud nebude, my odcházíme.“

Pokračování příště