S Neptunem na pivo (XIII.) - Poslední přání

    Jaké je poslední přání odsouzenců? Uhádnou ho turisté? Lehce bláznivý příběh na pokračování.
    Podvodní tuláci jspu poznáni a mají podstoupit vodní soud, zda jsou živí či mrtví.
    Řeháček kapituloval. „Dobře, jaké je vaše poslední přání?“
    „Žádné, my odcházíme.“ Béďa zvedl hrdě hlavu - žádný Řeháček mi přece nebude odporovat - a slušně požádal Neptuna, aby příslušně zasáhl. Neptun zase přikývl a pořád duchem takřka nepřítomen upřel oči na bytelnou kladku, která jistila dřevěně pruhovaná dvířka našeho příbytku. Kladka zaskřípěla a se zřetelnou nechutí se rozskočila.
    „Zadržte!“ zaúpěl Řeháček a prosebně sepjal ruce. „Vyplním vám každé přání, jen zůstaňte v kleci, přece mi nemůžete jen tak utéct!“
Bedřich Karásek, rozšafný muž pokojně sedící na dřevěné navlhlé pohovce, v této chvíli obtěžován bzučením otravného hmyzu, demonstrativně zívl, protáhl se, upravil si pokrčený límeček u košile a pak se Řeháčka pomalu zeptal: „Bude naše poslední přání vyplněno hned?“
    „Dříve než ho vyslovíte!“
    „Výborně,“ usmál se rozšafný muž, „čekám.“ Pokýval hlavou, zkřížil nohu přes nohu, strnul v pozici sedící svíce a upřel pohled do dálav. Neptun byl v dálavách už dávno, a já, i když jsem na rozdíl od mých spolutrpitelů dál zůstal přítomen na voru, jsem ze solidarity upřel pohled do dálav také.
    A tak jsme seděli a upírali pohledy. My tři do dálav a Řeháček na nás. Snad čekal, až zahřmí, možná měl strach, že se mu v dálavách pomalu ztrácíme, nebo snad...
    „Pardon,“ zapípal po několika minutách nesměle. „Mohu se vás zeptat, jaké je vaše poslední přání?“
Bedřich Karásek, muž ztracený hluboko v meditačních sférách, jen nepatrně pohnul hlavou.
    Pověřený exekutor Řeháček chvíli čekal, jestli se lehké pohnutí změní ve výraznější hýbání, a když se nedočkal, znovu se opatrně zeptal: „Jaké je prosím vaše poslední přání?“
    Bedřich Karásek, muž hloubající nad podivuhodností a rozporuplností světa, lehce zamrkal.
    Pověřený exekutor Řeháček se začal lehce třást. Sáhl do kapsy pro kapesník, aby si s ním otřel zpocené čelo. Že vytáhl peněženku a připlácl si ji na čelo místo kapesníku, toho si těžce zkoušený ubožák nevšiml. Objel peněženkou tvář, vrazil ji zpět do kapsy a vibrujícím hlasem se znovu zeptal: „ Vaše poslední přání, já bych prosím... jak zní?“
    Bedřich Karásek, muž vyrušený z hloubání nad podivuhodností a rozporuplností světa, pomalu otevřel oči a upřel svůj zatím nevidoucí zrak na pověřeného exekutora. Pomalu zaostřil - exekutor napětím ani nedýchá - uvolnil napjaté držení těla a nenuceně povídá: „Hele, Řeháček, prý nám vyplníš přání dřív, než ho vyslovíme, neříkal jsi to náhodou?“
    Řeháček na Béďu vytřeštil oči, sesypal se na podlahu voru, rozplynul se do mořské pěny lehce smáčející náš plovoucí příbytek, pak se dal znovu dohromady a vykřikl: „Tak jsem to nemyslel!“
    * * *
    Sedíme v dřevěné kleci a sledujeme pověřeného exekutora Řeháčka, jak zajišťuje naše poslední přání. Jakmile ho Béďa vyslovil, Řeháček zareagoval hbitě. Vyskočil z voru jako kamzík, jako delfín přeplaval těch pár metrů dělících ho od břehu, rozběhl se jako srnka, jako zajíc prokličkoval mezi početným obecenstvem, zmizel nám za obzorem jako bájný pták Noh, za chvíli se z něj vynořil jako Fénix z popela, hbitě jako kobylka luční přeskočil všechny čumily, elegantní rybičkou se vrhl zpátky do moře a už se drápal na vor jako špaček na třešeň. Otřepal se jako pes po koupeli a povídá: „Poslední přání je už na cestě...“
    Za několik minut se poslední přání ocitlo mezi námi. Přinesli ho čtyři chlapi rekrutovaní z řad výletníků, položili ho mezi nás doprostřed dřevěné klece a mlčky se vrátili zpět na břeh. Pátý chlapík se dostavil vzápětí, rozdal nám několik skleněných příslušných doplňků a ten poslední, nevelký, štíhlý, ale nadmíru důležitý, zapíchl přímo do posledního přání. Popřál nám, abychom si svého posledního přání dobře užili, udělal na něm ještě drobnou úpravu a stejně jako jeho předchůdci odplaval zpět ke břehu.
    Podali jsme své skleněné doplňky Béďovi a ten, jako odborník na slovo vzatý, otočil koncem štíhlého doplňku a z plechového posledního přání nám do nich načepoval první z mnoha várek pravého českého piva.
Začalo svítat.

    Pokračování příště