Z chystané knížky Neposedná dvojčata

V dílně

 Honzík šel za tátou do dílny. Porouchal se mu náklaďák, kterému odpadlo jedno kolečko a druhé vypadalo, že už má také namále, a nikdo jiný nedokáže Honzíkova autíčka opravovat lépe než právě táta. Honzík vešel do dílny a vidí, jak táta s bolestivou grimasou mává jednou rukou a chvílemi si fouká na palec. Co se mu stalo? Honzík se podíval jednou, podíval se podruhé a už to věděl.


 Táta nešel na pivo,

drží v ruce kladivo.

Teď pobíhá podél stolu

nahoru a zase dolů,

protože jsem celkem znalec,

vím, že trefil vlastní palec...


 Honzík dobře ví, jak taková bolest vypadá. Před týdnem klepal dětským kladívkem do hřebíku na zdi, který se mu zdál příliš povytažený, a trefil se do úplně stejného palce, na který si nyní fouká táta.

 

Ještě chvíli se Honzík na tátu koukal a pak se k němu přidal. Rozběhl se, přiběhl až k tátovi a začal okolo něj tančit tanec indiánského kmene Honzo-Honzo. Táta se rozesmál a za chvíli už se svým neposedným synem tančil i on. Tancovali okolo pracovního stolu a začali vymýšlet různé indiánské pokřiky, a tak ani neslyšeli, že se někdo dotkl kliky.


  Maruška se tiše plíží,

lehce sahá na kliku,

tu najednou slyší spoustu

prapodivných výkřiků.

 

Vyleká se – pobudové

řádí u nás v garáži,

nebo v dílně, to je horší,

táta jim tam překáží!


 Jen se neboj, pobudové,

ti se jinde toulají,

to jen bráška spolu s tátou

indiánsky zpívají...

 

Samozřejmě. Maruška chtěla zjistit, co táta s Honzíkem v dílně dělají, chtěla je navíc ještě vylekat, a nakonec vylekala sama sebe. Tak už to chodí. Ale všechno dobře dopadlo. Maruška si oddechla, že v dílně nejsou žádní pobudové, naladila hlásek do pravé indiánské tóniny a za malou chvíli tancovali celou dílnou už tři halasně povykující indiáni.


 „Uá! Hej, hej, uáááá...!“

 

Autorem textu je Lumír Kubátko