Z chystané knížky Strašidlácké putování

  8. Jak si Zelíka spletli s nemocným

 

    Na louce u malého hájku se nerušeně pásl rohatý býk. Pokojně přežvykoval šťavnatou trávu a občas ocasem odehnal několik dotěrných much, které, pořád nepoučitelné, bez přestání sedaly na býkova mohutná záda a dělaly, jako že nic.

    Všude v okolí byl ospalý letní klid, jen křovisko maliníku se nepatrně pohnulo. Za ním totiž klečel mládenec, celý umouněný, a zaujatě se díval na býka. „Je to příbuzný nebo to není příbuzný?“, mumlal si polohlasně, chvíli kýval váhavě hlavou, pak se rozhodl a pevným krokem zamířil přímo k býkovi. „Ahoj krajane,“ zavolal z dálky a zamával na býka.

    Býk se přestal pást, zvedl pomalu hlavu a zamračeně si nevítaného hosta prohlédl. Kdo je ten opovážlivec, který mě ruší od bohatého oběda? Odvážlivec přišel blíž a dokonce se i představil: „Já jsem Zelík. Znáš mě?“ Ano, byl to Zelík, který se šel projít po krajině, zatímco Včelka a Háček odpočívali v blízkém hájku po náročné cestě.

    Býk se chvíli na nevítaného hosta díval, pak otráveně zafuněl, sklonil hlavu a začal se znovu popásat. Zelík se zarazil, zamyslel se, pak klesl na všechny čtyři, sklonil hlavu až k zemi, utrhl si pusou několik stébélek a začal je žvýkat. Okamžitě se ovšem zašklebil a nechutnou trávu vyplivl. „Co to žvýkáš, krajane, máš ty rozum?“ povídá a pusa mu koluje od jedné části tváře k druhé. „To se přece nejí, na tom se spí!“ A aby dokázal, že má pravdu, lehl si na zem těsně před býka, zavřel oči a dělal, že tvrdě spí. „Chrrr...“ To ještě netušil, že za malou chvíli usne doopravdy. Velký rohatec zakroutil hlavou, odehnal několik dalších much a začal klidně spásat trávu těsně vedle Zelíkovy hlavy. Ten už zatím spokojeně spal.

    Tou dobou se kolem hájku vracely domů Madlenka a Anetka, dcerky z nedalekého statku. Sluníčko jim svítí pěkně na cestu a protože za řeči cesta lépe ubíhá, obě si povídají, a povídají, a povídají. Najednou Anetka něco spatřila. „Jejdanánku,“ vypískla, „támhle někdo leží u našeho Bořivoje, snad není mrtvý!“ Rozběhla se směrem k býkovi, mávala rukama a nahlas křičela: „Fuj, Bořivoji, nechej, jdi od něho pryč!“ Býk udiveně vzhlédl, kdo ho zase obtěžuje, a protože už měl těch nezvyklých událostí během jediného dne až nad hlavu, uraženě odkráčel o pořádný kus dál.

    Anetka přiběhla až k ležícímu Zelíkovi, poklekla u něj a povídá: „Človíčku, žiješ?“ Oslovený človíček něco nezřetelně zahuhňal, oči pořád zavřené.

    Anetka se lekla, že ten černý chlapík blouzní, chytila ho za ramena a pořádně s ním zatřásla. Zelík se zavrtěl, vzdychl a ze spánku nešťastně řekl: „Já na vás tu houbu nehodil, na vás ne!“ Ještě jednou se zavrtěl a spal dál jako dřevo.

    Anetka zkusila, jestli nemá teplotu a pak smutně pokývala hlavou. „Blouzní, chudák,“ řekla a zavolala na Madlenku, která stála nesměle opodál a nevěděla, co dělat: „Madlo, běž rychle domů, ať tu přijede Pepík s trakařem!“ Madla kývla a už upalovala, až se za ní prášilo. Anetka se za ní chvíli dívala a pak zašla k býkovi, aby mu pořádně vynadala. Nebohý Bořivoj, který vůbec nic neprovedl, se na ni udiveně koukal, pak si pomyslel něco o bláznivých lidských bytostech, které ani kolikrát neví, co to vlastně povídají, a pásl se dál. Anetka mávla rukou, sedla si vedle ležícího mládence a čekala.

    Zanedlouho se na polní cestičce objevil čeledín Pepík s trakařem před sebou a s Madlenkou po boku. „Co se tady stalo?“ volal už zdálky. „Prý tu máte nějakého maroda!“ Zaparkoval trakař a sklonil se nad Zelíkem. Odborně mu otevřel jedno oko - nic. Ležící černý chlapík nereagoval. Otevřel mu i druhé oko - a zase nic. Chlapík na zemi se ani nepohnul. Pepík se zamyslel. „Je to vážné,“ řekl pak. „Zavezu ho k doktorovi, ten mu pustí pořádně žilou a uvidíme, možná ho i vyléčí.“ Nachystal trakař, chytil Zelíka pod pažemi a povídá: „Děvčata, chyťte ho za nohy, tak, ano, opatrně, zvednout, rozhoupat, a šup!“ Raz, dva, tři, a Zelík byl na trakaři. Pepík si plivl do dlaní, zvedl trakař a tradá, už vezl Zelíka k nejbližšímu doktorovi. Anetka a Madlenka šly po obou stranách trakaře, to aby náhodou ten černý chlapík nemínil spadnout, a býk vzadu u hájku dál spásal šťavnatou trávu a byl docela rád, že už je tady zase sám.

    Nebyl nadlouho.

                                        xxx

    Včelka pomalu otevřel oči, líně zívl a ospale se protáhl. Krásně se spalo, v takovém příjemném háječku, když slunko svítí, větřík si lehce hraje s listovím a stromy dávají tolik potřebný stín. Takový odpolední spánek je docela příjemný, ale nedá se nic dělat, lenošení je třeba odložit na jindy.

    Včelka se otočil doprava, vzbudil malého Háčka a pak se otočil doleva, aby vzbudil i Zelíka. Jeho místo bylo ovšem prázdné. Včelka se zarazil a rozhlédl se kolem. „Nevíš, kde je Zelík?“, zeptal se pak Háčka. Rozespalé strašidlo strašlivě zívlo, ještě v polospánku se rozhlédlo a pak bystře odpovědělo: „Ně-někde jinde než tady...“

    „To vím taky,“ řekl otráveně Včelka a vstal. „Pojď, jdeme ho hledat.“ Háček ještě jednou pořádně zívl, pak neochotně přikývl a rozplul se za svižně kráčejícím vodníkem. Prohledali celý hájek, ale nenašli nikoho. Prohledali ho ještě jednou, pořád nikdo. Jen pod jedním křoviskem objevili schouleného ježka a zajíce, který na pichlavce udiveně koukal a přemýšlel, co ta divná myš bude s tolika oštěpy dělat. Pak Háček objevil býka, který pokojně spásal trávu a vypadal, že už hodně dlouho nikoho neviděl. „Pomoc, strašidlo!“ vyděsil se malý průsvitný lekavec a rychle se hleděl schovat za Včelkova záda. „Neboj se, strašpytle,“ uklidňoval ho Včelka, „to je přece jenom velká kráva!“

    „Aha,“ pípl nesměle Háček a nedůvěřivě si přežvýkavce prohlížel. „A co když ta velká kráva Zelíka snědla!“ vyděsil se za chvíli znova.

    Jedině že by se ze Zelíka stala tráva!“ prohlásil Včelka a nervózně zavelel: „Jdeme hledat dál, přece se ten čert nepropadl do země!“

                                        xxx

    „Holky, ustupte!“ zavelel Pepík a najel opatrně s trakařem na úzkou lávku nad vyschlou strouhou. „To není jen tak, taková práce potřebuje odvážného a obratného chlapa!“ řekl ještě, pozvedl významně obočí a...

    ...a už byl i s trakařem a se spícím Zelíkem dole pod lávkou! Obě dívky vylekaně vypískly, Pepíkova pýcha okamžitě splaskla a Zelík? Ten se vyhrabal zpod trakaře, vyskočil jako čertík na pružince a vyděšeně vykřikl: „Pomoc, propadl jsem se do země a spadla na mě tabule!“ Poskočil ještě jednou - a už stál přímo proti Anetce, která právě marně přemýšlela, kde tady spadla tabule. Zelík se na Anetku pořádně podíval, otevřel naprázdno ústa a až po dlouhé chvíli povídá: „Krajane, co se to s tebou stalo, ty jsi nějaký hezčí... A konečně už nejíš trávu!“ Madlenka si raději kousek poodstoupila, Pepík roztažený ve vyschlé strouze jako unavená žába pokřikoval něco o bláznivých nemocných a Anetka nasupeně prohlásila: „Já jsem trávu nikdy nejedla, já jsem slušné děvče!“ Pak Zelíkovi oznámila, že je těžce nemocný a že si musí lehnout zpátky na trakař, aby ho čeledín Pepík mohl odvést k doktorovi. Zelík se vylekal, protože on u žádného doktora v životě nebyl, a začal Anetku přesvědčovat, že mu nic není, Anetka si ale nedala říci, tvrdila, že ho určitě pošlapal Bořivoj, Madlenka i Pepík se k ní přidali, a tak se tam u lávky nad vyschlou strouhou hezky nahlas dohadovali.

    Najednou se ozvalo jediné rázné slovíčko: „Ticho!“ Hádka přestala, jako když utne, všichni se otočili jedním směrem a uviděli chasníka, celého v zeleném, jak tam stojí, ruce v bok, a zamračeně se na ně dívá. „Kamarádi!“ vykřikl radostně Zelík a rozběhl se k zelenému chasníkovi. „Zachraňte mě, oni mě chtějí odvést k nějakému doktorovi!“

    „Občas by jsi doktora potřeboval,“ houkl Včelka, protože tím chasníkem v zeleném byl on, a pak se smířlivě zeptal, co se vlastně stalo. Vylíčil mu to Zelík, vylíčila mu to Anetka, své přidal i Pepík, a nakonec toho vyšlo, že Zelík je úplně zdravý! Pepík chvíli vrčel, že se přece nemusel tak namáhat, ale pak nad tím mávl smířlivě rukou. Včelka si ho vzal stranou, to aby nevyděsil dívky, a zeptal se ho, jestli neví, kde je peklo. Pepík nevěděl, nevěděl ani, kde je hrad Hráchov, a tak se nakonec všichni rozloučili, zamávali si a vydali se každý svou cestou. Dívky s Pepíkem směrem ke statku a Včelka s Háčkem a se Zelíkem do neznáma, někde, kde je peklo a kde je tajemný hrad Hráchov.

    Včelka mlčky kráčel a pořád mu hlavou vrtala jedna prazvláštní věc. Anetka, Madlenka a Pepík mluvili pořád jen s ním nebo se Zelíkem. Na Háčka nejen nepromluvili, ale dokonce se na něj ani nepodívali... Viděli ho vůbec? Zeptal se na to Háčka a ten nesměle pípl: „Neviděli...“

    Hromdokopyta, z Háčka musíte všechno tahat jak z chlupaté deky. Háček je hodně průsvitný, ale strašidla a čerti a vodníci a víly a vůbec postavičky nadpřirozené ho vidí docela dobře. A lidé? Také ho vidí, ale jen když Háček hodně chce, třeba když je chce vystrašit. Jinak ne, jinak lidé vidí jen takovou nezřetelnou mlhu, které si vlastně ani nevšimnou.

    Tak je to tedy. Včelka si pomyslel, jaké překvapení ho na cestě ještě čekají, a začal si vesele pískat. Přece kdo to kdy viděl, aby pocestní šlapali prach u cesty necesty potichu!

 

Autorem textu je Lumír Kubátko

Autorem textu je Lumír Kubátko